Častokrát jsem si nad četbou deníku Jana Zábrany, Jana Hanče či Jana Vladislava říkal, jak by to bylo krásné vést si deník. Zaznamenávat do něj události, prožitky, úvahy, ale i cizí myšlenky, ke kterým bych se vracel. Neměl jsem na to ale nikdy vnitřní kázeň pravidelného zapisování, jakou měl třeba Miloslav Nevrlý, který si vedl deník už od dětství, jak prozradil Aleši Palánovi v knižním rozhovoru Náčelník. Znovu jsem si na to vzpomněl,…