První, co mě oslovilo, byla skutečnost, že ačkoli je exhortace věnována 150. výročí narození této světice, narozené 2. ledna 1873, papež František ji zveřejnil až 15. října na svátek jiné karmelitky – sv. Terezie od Ježíše, takzvané Velké. Sám vysvětluje, proč tak učinil: „Nechtěl jsem tuto exhortaci zveřejnit v jeden z těchto dnů (druhým dnem bylo 100. výročí jejího blahořečení – pozn. aut.) nebo v den její památky, aby toto poselství přesáhlo rámec těchto oslav a bylo chápáno jako součást duchovního pokladu církve.“

Terezie z Avily stejně jako Terezie z Lisieux jsou učitelkami církve (spolu s Kateřinou Sienskou jich máme v dějinách pouze tři). Jejich poselství jsou pokladem církve, pomáhají hlouběji chápat a žít křesťanský život. Naše světice, někdy familiárně oslovovaná jako Terezka nebo malá Terezka, šla ve stopách své duchovní matky, sv. Terezie z Avily, a také dalšího učitele církve, sv. Jana od Kříže – a stejně jako u nich je její učení přímo propojeno s jejím životem a doslova ho „rýsuje“.

Důvěra, zlatá nit

Už samotným názvem exhortace papež František zdůrazňuje jakousi zlatou nit Tereziina poselství. Dnešnímu člověku, sužovanému mnoha nejistotami, obavami a touhou mít vše pod kontrolou, se však může zdát tato nit poněkud cizí, nepochopitelná. Navíc jsou to slova „Terezičky“! Copak mohla tato mladá karmelitka, která zemřela ve věku 24 let, vědět o životě? Před vstupem do Karmelu byla opečovávaným dítětem a v Karmelu byla také chráněna před světem nebo si to alespoň mnozí myslí. Jí se to psalo o důvěře a odevzdanosti! Navíc tomu nahrává sama Terezie: své životopisné vzpomínky psala jazykem své doby, romantickým, vzletným, v jejím případě někdy až lehce dětinským. Mnozí, kteří začali její spisy číst, je nedočetli, takový jazyk je prostě odradil. I mnozí teologové se spíše pozastavovali nad prohlášením dívky bez teologického vzdělání nebo mystických vizí za učitelku církve.

„Navěky chci zpívat o Hospodinově milosrdenství.“ Tímto vyznáním začíná Terezka psát své paměti, které se staly zdrojem jejího učení. A to je to, co dnešnímu člověku bije do očí: Jak mohla Terezka celý život „zpívat“ o důvěře, o milosrdné Boží lásce, proč byl pro ni Bůh vždy jen „dobrý“, když měla celkem nezáviděníhodný život? Narodila se již nemocné matce, od které ji kvůli kojení u jiné ženy odloučili, což ji po návratu vedlo k silné závislosti na matce. Ta zemřela, když jí byly čtyři roky. Od té doby byla přecitlivělým dítětem, které se o sebe nedokázalo postarat. Ano, pak ve čtrnácti letech přichází velká milost a Terezie se naplno otevírá životu s touhou „zachraňovat duše“. V patnácti letech (!) vstupuje do nehostinného Karmelu v Lisieux v Normandii. Trpí zimou, je často nemocná, těší se „pozornosti“ sester, které jí dávají najevo, že tam nebude chráněným dítětem. Trpí těžkou nemocí svého otce. Brzy sama onemocní tuberkulózou, a protože ještě neexistovala antibiotika, TBC zachvátí celé její tělo. Stupňuje se také její duchovní a duševní strádání a ona umírá v bdělé agónii, de facto udušením se slovy „můj Bože, miluji tě!“ a ještě předtím zašeptá: „Ničeho nelituji!“ Jak někdo s takovým životem může tvrdit, že Bůh je dobrý a milosrdný?

Skutečně uvěřit Ježíši

Zde se setkáváme s jejím dnes velice aktuálním poselstvím: Terezie nás učí, abychom neměřili Boží lásku podle toho, co jsme v životě dostali nebo nedostali, zda jsme byli uzdraveni nebo ne, zda byly uspokojeny naše mnohé potřeby. Neviděla Boha jen jako pomocníka pro život, i když i to je důležité. Učila se ho vidět pouze a jedině skrze Ježíše Krista.

Kde to pro ni začalo? Bylo to právě o Vánocích roku 1886, když jí bylo 14 let. „V tu světlou noc změnil Ježíš noc mé duše v proudy světla,“ píše. Hluboce prožila, že tento všemohoucí a mocný Bůh se stal křehkým a slabým dítětem – kvůli ní! Aby ona, slabá a křehká, ve spojení s ním se stala silnou a odvážnou. Ačkoli Ježíše znala od dětství, snažila se o dobré skutky a sbírala zásluhy podle mentality své doby, teprve nyní se setkala s Ježíšem! Právě v souvislosti s touto událostí papež František poukazuje na to, že pravá víra začíná setkáním s osobou – Ježíšem a ne s ideou! V důvěře, která naplňuje tohle setkání, se rodí láska. Nejen k Ježíši, ale i k druhým. Terezie cítí potřebu zapomínat na sebe a vidět jiné, má touhu po jejich spáse. Setkat se s Ježíšem, tedy skutečně uvěřit ne v něco, ale JEMU, nás vždy vede k poslání – žít pro druhé.

Všechno v Bohu je láska, dokonce i spravedlnost

Ve vztahu s Ježíšem Terezie stále více poznává Boží lásku sklánějící se až „k nicotě“, na dno lidské bídy a hříchu. Poznává, že Boží láska k člověku je především milosrdná, obvazující rány, pozvedající. Dokonce, jak píše, je tímto milosrdenstvím prozářena i Boží spravedlnost. Papež František to komentuje: „Všechno v Bohu je láska, dokonce i spravedlnost. To je jeden z nejvznešenějších Tereziiných pohledů a jeden z jejích hlavních přínosů celému Božímu lidu. Mimořádným způsobem zkoumala hlubiny Božího milosrdenství a čerpala z nich světlo své bezmezné naděje.“

Je až fascinující, že Terezie objevuje tyto hlubiny ve stavu dlouhodobé vyprahlosti, kterou začala prožívat již necelý rok po svém vstupu na Karmel. Jak zaznamenává, v tomto stavu se „živila pouze čistou moukou evangelia“. Ježíš byl jejím jediným učitelem. Je dobré připomenout, že Terezie žila v době, kdy byla církev v defenzivě, zvenčí pod útoky antiklerikálních proudů a zevnitř sílil nevykořenitelný jansenismus, zdůrazňující trestajícího Boha a zatracení. Pro Terezii byla tehdejší kázání čirým utrpením. Ježíš evangelií jí ukazoval jinou Boží tvář a jeho lásku. Evangelium nevnímala jako text, ale jako příležitost být s Ježíšem. Jeho slova vztahovala k sobě, všechno k ní promlouvalo: jeho pohled, jeho činy, dokonce i jeho mlčení. S Ježíšem a v něm „objevovala stále nová světla“ pro život.

Učitelka vědy lásky

Tento titul jí udělil svatý Jan Pavel II., když ji prohlásil za učitelku církve. Láska je pro Terezii životním postojem k Bohu a druhým, nikoli (jen) citovou záležitostí. „Milovat Ježíše a přičiňovat se, aby byl milován“ je jakýmsi logem jejího života. Skutečnost, že ve vztahu s Ježíšem nezažívala žádnou útěchu (jak si myslely její spolusestry), že „neslyšela jeho hlas“, nic nezměnila na její jistotě, že je Ježíšem milována a že s ním může a má žít všechno. Ježíš ji v „knize života“ učí „vědě lásky“. Jednoduše řečeno: milovat můžeme vždy, protože vždy jsou kolem nás lidé. „Knihou života“ je nejen evangelium, ale i život jako takový.

Láska, jak ji žila Terezie, osvobozuje: nepočítá, nesbírá zásluhy. Píše: „Navečer tohoto života před tebe předstoupím s prázdnýma rukama, neboť tě, Pane, nežádám, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou v tvých očích poskvrněné. Chci se tedy obléci do tvé vlastní spravedlnosti a přijmout z tvé lásky věčné vlastnictví sebe sama.“ Jaký protipól – slovy papeže Františka – k dnes opět bujícímu elitářskému pelagiánskému pojetí svatosti, které je více asketické než mystické, více moralistické než milující člověka!

Od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře

Při vstupu na Karmel dostala Terezie, sama ještě dítě, přídavek ke svému jménu „od Dítěte Ježíše“. „Dítě Ježíš“ může být odkazem na její zážitek oné vánoční noci; později tomuto přívlastku přisoudíme odkaz na její cestu duchovního dětství neboli tzv. malou cestu, či spíše cestu malých duší, jak ji upřesňuje sama Terezie. To znamená, že je to cesta těch, kdo důvěřují především Bohu, vědí, že vztahem plynoucím ze křtu jsou spojeni s Ježíšem, mají místo v jeho náručí. A tato náruč je jejich „výtahem do nebe“, a ne výstupem strmým schodištěm zásluh a výkonů. Druhou část jména si Terezie volí sama, a to velmi brzy, již v době své obláčky. Terezie nejen tuší, ona už „ví“: bude ve všem podobná Ježíši. Dokonce i v utrpení pro druhé.

V posledním roce svého života se Terezie už nemodlí za hříšníky, ale přímo „usedne k jejich stolu“ jako jedna z nich. Má na mysli i agresivní ateisty své doby, jejichž manýry osobně pocítila. V tomto se již velmi podobá svému Učiteli – spolu s ním bude sdílet cestu utrpení pro jejich spásu. Temnota stavu těchto duší ji obklopuje. Naděje na nebe, ke kterému tíhla celý život, „šílená“ naděje ve spásu lidí u ní projde těžkou zkouškou. Přesto i v těchto těžkých chvílích Terezie „zpívá o tom, čemu chce věřit“, a chce „prolít poslední kapku krve, aby vyznala, že nebe existuje“.

Terezie zůstane věrná svému poslání bojovat za spásu i těch nejztracenějších lidí i po smrti. Vyjadřuje přesvědčení, že po smrti nebude odpočívat, protože láska zkrátka neodpočívá, „dokud nejsou všichni doma“. Tímto svým posláním nám Terezie připomíná, že jsme eschatologická církev, všichni jsme přitahováni ke Kristu a pouta, která nás s ním spojují, mají jedno jméno: láska! Terezie pochopila, že pokud láska vyprchá, přestaneme pro Krista prolévat krev a přestaneme ho hlásat, přestaneme být lidmi naděje. Terezie se rozhodla tuto lásku v srdci církve neustále rozdmýchávat.

Exhortace papeže Františka zdůrazňuje, co Terezie nabízí našemu světu zmítanému strachem a úzkostí: terapii lásky a důvěry v Boha. Ničí obraz Boha, který nemá nic společného s Bohem evangelia a který je často důvodem, proč se lidé odvracejí od víry. „Terezie nám ukazuje, jak vzrušující a okouzlující je žít v Boží intimitě. Všechno v ní hoří plamenem: láska k Bohu, k bližnímu, k církvi, ke světu. Nenaučila se bát. Milovat Boha a s Bohem milovat svět se jí jeví jako nejlepší dobrodružství. My jsme křesťanství učinili komplikovaným, kyselým, obtížným a nečasovým. Jsme očividně staří. Bůh je věčně mladý a potřebuje mládí, které vyzařuje jeho temperament a humor. Lisieux je velmi aktuální.“(H. Urs von Balthasar)