Potkával jste zástupce církve z celého světa. Jaké to bylo?

Především modlitební. Začali jsme duchovními cvičeními a veškeré jednání – na plénu i ve skupinkách – bylo prokládáno tichem určeným pro modlitbu. To velmi pomáhalo vnímat lidi kolem sebe jako bratry a sestry, a to i ve chvíli, kdy říkali něco, s čím jsem nesouhlasil. Bylo nesmírně inspirativní slyšet, jaké problémy řeší na jiných kontinentech. Něco je podobné, něco velmi odlišné. Opakovaně jsem si uvědomoval, jak jsem vděčný za katolickou církev pro její univerzalitu. Při vystoupení řečníků v plénu jsem si občas dohledával, odkud jsou. Bylo to pro mě tedy i měsíční opakování zeměpisu (směje se).

Co si ze synody odnášíte?

Bylo velmi silné zažít, že přes rozdílnost názorů, které zaznívaly ve skupinkách i v plénu, jsem necítil žádné napětí, neobjevovaly se hádky. Naslouchali jsme si s respektem a klidem. I když to někdy názorově jiskřilo, nebyl pak problém jít spolu na kafe a normálně si povídat. Umožnila to podle mě už zmíněná duchovní atmosféra synody. Chtěli jsme si vzájemně naslouchat. Kontrastovalo mi to zvlášť se situací u nás, kdy občas jen hájíme své pozice, vzájemně se ostřelujeme a nejsme schopni se spolu konstruktivně bavit.

Otevřeně jsme mluvili o řadě témat, která se objevují i v médiích – o celibátu, roli žen v církvi včetně otázky svěcení, přístupu k rozvedeným a znovu sezdaným či o přístupu ke stejnopohlavním párům. Ale to nebylo tím hlavním. Bavili jsme se především o společném kráčení nás všech jako Božího lidu. Je třeba, abychom vnímali stejnou křestní důstojnost všech – díky křtu jsme si rovni. Souvisí s tím téma, které velmi rezonovalo v českých synodálních skupinkách: jak spolu lépe komunikovat a dobře si naslouchat.

Je v tomto nebo v jiných prvcích česká církev odlišná od ostatních? A srovnával jste podle toho, co jste slyšel u stolu či v plénu?

Trochu mě zlobí, když zaznívá, co všechno jsme u nás v církvi za posledních 30 let jen „zvorali“, koho jsme ztratili, jak to děláme špatně. Při různých diskusích na synodě jsem si opakovaně uvědomoval, že na tom jako česká církev špatně vůbec nejsme. Třeba pastorační rady v mnoha zemích prakticky neexistují – u nás jsou sice jen „vřele doporučené“, ale při vizitacích se opakovaně setkávám s tím, že jsou a pracují. Hodně se mluvilo také o trvalém jáhenství a jeho využití v církvi. Někteří biskupové, i ti evropští, byli překvapeni, že třeba my jenom v pražské arcidiecézi máme nyní více než 50 trvalých jáhnů, z nichž většina jsou skvělí chlapi, velmi dobře zapojení ve svých farnostech.

Jak přenést tuto synodální zkušenost do fungování tuzemské církve?

Skutečná proměna nepřijde shora, ale závisí na nás všech: jestli chceme změnit svou mentalitu, své myšlení – a to na mnoha úrovních. Jestli budu druhému víc naslouchat, anebo ho budu brát za nepřítele a názorového oponenta. Čtyřicetistránková závěrečná syntéza se už překládá do češtiny a se synodálním týmem a s biskupy budeme vymýšlet, jakým stylem s ní pracovat. Určitě bychom rádi, aby se nad ní lidé sešli, třeba na diecézní nebo farní úrovni. Z konkrétních věcí bych zmínil, že synoda například zřejmě zavede povinnost fungování už zmiňovaných farních i diecézních pastoračních rad.