Ježíš své učedníky často varoval před učiteli Zákona a farizeji, kteří nejednali podle svých slov, nakládali na druhé neúnosná břemena, sami se jim vyhýbali a všechno konali jen z okázalosti před lidmi (Mt 23,1-12). Pán těmito slovy rozhodně nechtěl odsoudit všechny farizeje. Mnozí z nich byli velmi poctiví, věrně plnili přikázání Mojžíšova zákona, i za cenu velkých osobních obětí, a nechyběli mezi nimi ani ti, kteří měli k Ježíši velmi blízko. Patřil k nim i Nikodém, který se pod rouškou noci vydal za Ježíšem, aby mu položil několik zásadních otázek (srov. Jan 3,1-21).

Pouze Boha máme nazývat mistrem a pánem

Svými soudy Ježíš jistě nechtěl pranýřovat celou tehdejší náboženskou elitu, jen jejich arogantní, pokrytecké a zatvrzelé postoje. Zejména pak to, že užívali dvojí metr: jednu věc říkali a dělali něco docela jiného. Podobali se tak zákonodárcům, kteří nezachovávají zákony, pro něž sami v parlamentu hlasují. Nebo učitelům, vychovatelům či rodičům, jež věci, které sami bez váhání dělají, zakazují těm, za něž mají odpovědnost.

Ježíš také u mocných své doby tepal to, že si nárokovali zvláštní privilegia a výhody. Týká se to dnes všech, kteří mají ve společnosti či církvi nějaký vliv a moc. Někteří z nich se těší velkým výsadám: Nemusejí například platit za některé služby. Zvláštního zacházení se dostává těm, kteří se v určitém prostředí ukážou na veřejnosti v náboženském oděvu.

Další Ježíšova kritika zamířila k používání různých titulů. I dnes jsou někteří představitelé církevní či světské moci velmi citliví na to, zda je ostatní oslovují řádnými tituly. Ježíš proto upozornil na to, že pouze Bůh je původcem všeho a jedině on má právo být nazýván mistrem a pánem.

„Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem“ (Mt 23,11). Výjimečným člověkem se člověk nestává tím, co nosí, zda ho vozí limuzínou, pravidelně se ukazuje v televizních zprávách, všude mu dávají přednost, tleskají mu a všichni si přejí se s ním vyfotit. Skuteční velikáni jsou podle evangelia pouze ti, kteří jsou zcela ve službě druhým. Skutečný vůdce „nekáže vodu a nepije víno“, nezneužívá své moci, nemanipuluje druhými, ale umožňuje jim hledat a naplňovat to, k čemu jsou povoláni. Farizejové se chovali, jako by jim patřilo učení, které předávali druhým, a očekávali přitom od nich úctu. Posláním Ježíšových učedníků je naopak si uvědomovat, že každý z nich je jen služebníkem a nástrojem Božího slova. Mají svědčit o tom, co nepochází od nich. Jak to výstižně vyjádřil svatý Pavel: „Poklad víry máme v nádobě hliněné“ (2 Kor 4,7). Nemůžeme si tedy obsah této nádoby přivlastňovat a „chlubit se cizím peřím“.

Stejně tak není třeba tvrdit, že v sobě plně ztělesňujeme Kristovy ideály, které se snažíme sdílet s druhými. Naopak, neměli bychom mít strach otevřeně přiznat vlastní zranitelnost a slabost. Děti dokážou pochopit slabost svých rodičů, co jim však vadí, je jakákoli forma falše a pokrytectví.

Potřeba soucitu, laskavosti a vnímavosti

Když se postavíme na podstavec, hrozí nám pád. Když si naopak na základě Ježíšových slov uvědomíme, že skutečná velikost spočívá ve službě, pak v nás už nyní může být budováno Boží království. Čím větší je naše odpovědnost za druhé, tím větší je potřeba soucitu, laskavosti a vnímavosti.

Dnešní evangelium je určeno nám všem a vyzývá nás k bezúhonnosti a poctivosti, k tomu, abychom si jako Ježíšovi učedníci nenárokovali právo na respekt, na zvláštní zacházení, na různé výsady a podkuřování. Naopak bychom se měli učit mít smysl pro vzájemnou úctu, toužit být druhým nablízku v jejich potřebách a sdílet s nimi vše, co máme.