24. 10. 2023
|Zeptali jsme se: Ke kterému světci se s důvěrou obracíte a proč?
S důvěrou v přímluvu se obracím vždy ke světci v den, kdy se v církvi slaví jeho liturgická památka. Některé znám více, například pro život modlitby byla pro mě důležitá Terezie z Avily, pro důvěru v Boží dobrotu Terezie z Lisieux, pro vztah ke Kristu v potřebných Tereza z Kalkaty. Radikalitou v následování Krista mě oslovuje František z Assisi a Karel de Foucauld. Mariánskou spiritualitou mě oslovil Maxmilián Kolbe. Žít v přítomnosti Boží jsem se učila od Vavřince od Vzkříšení. Nejcennější jsou pro mě vždy vlastní texty vyšlé z pera autora – světce, které mi jeho zkušenost přiblíží. Je dobře, že u nás stále vycházejí kvalitní překladové práce, které nám tyto velké osobnosti křesťanských dějin a jejich spiritualitu zpřístupňují.
Moc děkuji svým rodičům, že mi vybrali krásné křestní jméno Antonín, které se několikrát objevuje v historii našeho rodu. Vnímám sv. Antonína Paduánského jako toho, který mne zve ke konkrétnímu následování, jež vychází přímo z překladu jeho jména: „přední“, „vynikající“. Ne být první a nade všemi, ale tím, kdo svým poctivým životem ukazuje cestu k Bohu.
Rovněž, jako mnozí věřící, vnímám sv. Antonína jako pomocníka při znovunalezení ztracených věcí. Mám osobní zkušenosti nejen při ztrátě věcí „fyzických“, jako jsou klíče či doklady, ale i v případě skutečností duchovních: ztracený čas, ztracený vztah k Bohu, k člověku. Není to přitom tak, že on za mne „hledá“, ale pomůže mi vrátit se v čase, kde jsem byl, něco odložil... Tato skutečnost vede ke zkušenosti, abych „odkládal a ukládal“ věci v určitém řádu. Ty fyzické, i duchovní.
S důvěrou se obracím na řadu světců, často i na ty nekanonizované. Máme dlouhodobě hezké vztahy, nechci je pokazit a naštěstí nikdo z nich není žárlivý a neurazí se, když přiznám, že nejčastěji s prosbou oslovuji jejich Královnu, Pannu Marii. V každém Zdrávasu, růženci nebo litanii, ale i jinak. O zkušenostech s medailkou Neposkvrněného Početí bych mohla napsat tlustou knihu.
Před deseti lety, v situaci lidskými silami neřešitelné, jsem „náhodou“ objevila novénu k Panně Marii rozvazující uzly. Svěřila jsem jí letitý bolavý problém a ona si s ním poradila do dvou týdnů. Od té doby – podle hesla „Podej prst a chytne celou ruku“ – ji zaměstnávám často. Nevyřeší všechno na počkání, někdy novénu víckrát opakuji, ale o co se postará neprodleně, je pokoj v mé duši. To není málo.
Řada svatých má nejspíš přechodné bydliště u nás v bytě. Zrovna dnes jsem čistila ucpaný odpad a jako obvykle jsem se bála, zda vrátím sifón do původního stavu. Prosila jsem o pomoc sv. Josefa, který mi je oporou v mnoha dalších domácích opravách. Obzvláště ho prosím, pokud vyrábím něco ze dřeva. V kuchyni velmi často vzývám o pomoc sv. Martu, aby jídlo všem chutnalo. Slavnou svatou naší rodiny je sv. Filoména, ochránkyně dívek a patronka v beznadějných situacích. V těch se ocitáme podivně často. Podle slavného rodinného hesla mé kolegyně: „Někomu se to stát může, ale někomu se to stane!“ V případě počítačových oprav a nesnází volám Carla Acutise, počítačového experta. Vždy mu říkám: „Karle, je to akutní, prosím, pomoz!“
Mám hodně svých oblíbených světců – třeba Františka z Assisi, Terezii z Lisieux nebo Alžbětu od Nejsv. Trojice. Kdysi jsem měl i takové osobní litanie ke svatým. Poslední dobou je speciálně vzývám, když se vydávám někam na cesty nebo jen když startuji auto. Kromě anděla strážného tam mám tři: sv. Kryštofa, patrona cestovatelů, sv. Lucii, patronku dobrého zraku, a Pannu Marii, která všechno vždycky zastřešuje. Nemyslím, že když se k nim před cestou modlím, že se mi nic nemůže stát, ale s modlitbou k nim cítím, že je mám tak nějak za zády a nejsem nikdy sám. Zkrátka v jejich přítomnosti se cítím bezpečněji a to mi ještě více pomáhá prožít každý okamžik soustředěně a s radostí.
S manželem máme sedm dětí, k tomu přidávám také jejich partnery a jejich děti – každý má své jméno a někdy i víc jmen, tedy i patronů. K těmto „oficiálním“ svatým je potřeba připočíst naše předky: mámy, táty, prarodiče, přátele. Máme proto dohromady celkem dost těch roztodivných přátel, kteří už hledí na Hospodinovu tvář. Nemám ve zvyku je nějak utilitárně prosit, jen výjimečně a trochu dětsky, asi jako každý. Například když jde o politiku, občas šťouchám do obou Václavů, knížete i prezidenta. Spíš se ale občas ptám. Zvědavě sleduju ty zvláštní osobnosti, jejich vzájemné vztahy, i ve vztahu k nám tady na zemi, jejich jemnost, humor, nápady, nakolik to ze země jde. Je to někdy hodně zajímavé, jindy překvapivé. Někdy je to jen velké krásné ticho, kterého smím být vděčně součástí. Tedy aspoň si to tak představuju, protože kdo přesně ví, jak to s tím společenstvím svatých je, že? Já to tedy nejsem. Ale důvěru mám velkou.
Světci jsou dokladem, že je možné intenzivně prožívat Kristovu blízkost v nejrůznějších životních situacích. Svatost není výsadou některých, ale je k ní povolán každý křesťan. Osobně ji chápu jako život s Kristem a ponoření se do jeho velikonočního tajemství. Proto je mi blízký apoštol Pavel, který byl zapálen pro Krista, toužil být s ním a vyznával: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!“ (Gal 2,20). Svatý František je mi blízký zase svojí vnímavostí a symbolickým myšlením. Každodenní události a všední věci k němu promlouvaly o Bohu, ke kterému se upnul celým svým srdcem. Jeho Chvála stvoření, nazývaná také Píseň bratra Slunce, je jednou z nejkrásnějších modliteb. Život v Kristově mysteriu chápal František jako způsob, jak se radovat v ponížení, opovržení, zklamání a opuštění. Radost a nadšení tohoto světce z Assisi vycházely z hluboké důvěry v Kristova slova, vše si vysvětloval slovy evangelia a nepropadal emocím a kritice. Jeho příklad a modlitba „Učiň mě, Pane, nástrojem“ jsou pro mne stálou inspirací.