Co se tam přesně stalo? Kdyby šel okolo nic netušící pocestný, viděl by něco zvláštního? Slyšel by hlas z nebe? Nebo by měl dojem, že v dálce zahřmělo? Těžko říct.

„Boží království spatří jen ten, kdo má oči malého dítěte,“ prohlásil kdysi skotský spisovatel George MacDonald. „Kdo chce vidět zázraky, musí se dívat doširoka otevřenýma dětskýma očima.“ Kdo ví, možná se apoštolové stali svědky zázraku proto, že měli ty správné oči. Kdyby se na tutéž horu zatoulal náhodný kolemjdoucí, viděl by zářivé světlo nebeské slávy? Nebo by si ničeho neobvyklého nevšiml?

Důležité je očím neviditelné

Ano, je docela dobře možné, že kdyby byl svědkem zázraku na Hoře proměnění zbloudilý turista, neshledal by vůbec nic, co by stálo za fotografi i. „Správně vidíme jen srdcem,“ říká Saint-Exupéry. „To důležité je očím neviditelné.“ Petr, Jakub a Jan každopádně zázrak spatřili. A to na vlastní oči (srov. 2 Petr 1,16-19). Užasle hleděli na zářící postavu svého Mistra, v doprovodu vznešených zástupců Božího lidu Staré smlouvy – Mojžíše a Eliáše. A Petr vzápětí vyslovil tajemnou větu, která už dva tisíce let trápí učené vykladače Písma: „Pane, je dobré, že jsme zde, chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi, jeden Eliášovi“ (Mt 17, 4).

Proč chtěl stavět stany? Bylo mu uprostřed oblaku nebeské slávy tak dobře, že chtěl zastavit čas, zachytit kouzlo okamžiku? Stalo se mu to, co se přihodilo tolika zbožným lidem před ním i po něm, když zakusili Boží navštívení? Chtěl tu vzácnou, svatou chvíli nějak zachovat, oplotit, zafixovat, přidržet, aby neodešla, nevyprchala, nepominula? Chtěl postavit svatostánek, aby v něm trvale ubytoval Boží přítomnost? Chtěl se zmocnit zázraku? Zavřít ho do posvátné schránky, postavit Bohu příbytek, aby jej bylo možné kdykoli znovu navštívit?

Dvě slova, která se dobře rýmují

Zdá se, že právě takto reaguje zbožné srdce na setkání s Boží slávou. Věřící lidé odjakživa staví Pánu Bohu svatyně. A to je krásné a ušlechtilé. Jenže je tu jedno velké úskalí. Boží přítomnost nelze „trvale ubytovat“. Jak víme z biblických vyprávění, Boží sláva zajisté může navštívit a naplnit lidmi postavený chrám, ale právě tak z něj může odejít, dokonce ho nadobro opustit.

Z bohoslužby se až příliš snadno stává modloslužba. Není to náhoda, že se ta dvě slova tak dobře rýmují. Jakmile se do srdce vloudí představa, že Boží blízkost lze navodit náboženskými úkony, že ji lze připevnit ke svatému místu, modlářství je na obzoru. Boží slávu nejde zavřít do klece, hřímají hebrejští proroci, ani do klece náboženského provozu ve svatyni. Boží navštívení je svobodným darem milosti, nelze ho vynutit. I Hospodinův svatostánek se mění v místo modloslužby, když se srdce lidí odvracejí od Božích cest, říká Štěpán ve své promluvě před Veleradou (Sk 7,42-43).

Ano, je to vlastně paradox. Právě odvěká zbožná touha postavit svatyni tam, kde se zjevila Boží sláva, se stává věřícím lidem osidlem. Člověk snadno zapomíná, že „Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama,“ říká Štěpán. A vzápětí odkazuje na slova proroka Izajáše: „Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět?, praví Hospodin. A je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?“ (Sk 7,48-50).

Z příběhu o Proměnění Páně víme, že Petrova zvláštní otázka ohledně stavění stanů zůstala nezodpovězena. Vzápětí totiž zazněl hlas z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte“ (Mt 17,5). O nějakých stanech ani zmínka.

Ale možná smíme slova, která tehdy zazněla z nebe, chápat i jako odpověď na Petrovu otázku: Tím pravým svatostánkem, tím pravým místem, které vyvolil Bůh, aby v něm přebýval, je Boží království v lidských srdcích a v mezilidských vztazích. Království, které z požehnané vůle nebeského Otce na zemi buduje jeho milovaný Syn.