„Při svých lesních toulkách jsem jednoho chladného jarního rána zahlédla ve skalách na okraji údolí bílou špičku ocásku. V mžiku zajela pod skálu. Objevila jsem malou jeskyňku. V duchu jsem si pomyslela: že by to bylo liščí doupě? Mé srdce zajásalo, ale lišky jsou tak plachá a obezřetná zvířata, že jsem moc nedoufala, že bych je mohla zahlédnout. V batohu jsem měla pamlsky pro svého pejska, tak jsem jich tam pár nechala jako omluvu za vyrušení. Následující den jsem se tam zašla podívat a vše bylo snědeno.“ Tak popisuje…