A zamýšlím se. Jak se dá vlastně pěstovat víra někoho jiného? Jak lze předat víru? Jako rodinné zlato po babičce nebo recept na vánoční cukroví děděný po generace? Já prostě jen nabízím dceři možnost sdílet s ní svůj život. Pravda, teď když jí nejsou ani dva roky, nemá moc na výběr, ale nevypadá to, že by jí to až tak vadilo.
Jako čištění zubů
Zkrátka žije se svými rodiči běžné dny. Přirozeně se smějeme, tančíme, ale i mračíme, smutníme. Pokud já, jako rodič, jsem upřímně věřící člověk hledající útěchu v Bohu a je to pro mě něco automatického, přirozeného, proč by to nebylo pro mé dítě…
