Vyprávěla mi, jak při jednom období své hospitalizace úplně přestala mluvit. Měla deprese, necítila se v nemocnici dobře a nechtělo se jí už komunikovat s vnějším světem. Já jsem ji naopak poznala jako člověka velmi povídavého. Vysvětlovala to tím, že se v hospici cítí dobře a pohodlně. Měla svůj pokoj, kde s ní často pobýval její manžel, a byla chráněna od typického nemocničního prostředí. Když jsem jí masírovala nohy, uvolnila se a s úsměvem mi vyprávěla úplně obyčejné příhody ze života svých dětí. Těšilo ji, jak se obě smějeme a jak normálně náš rozhovor probíhá. Jako by si povídaly dvě…