Navzdory své nemoci pan Honza oplýval neskutečným optimismem. Dokázal jím doslova nakazit celý personál. Časté bolesti považoval za nutné zlo, kterým se nechtěl nechat zlomit. Měl mnoho času na přemýšlení o svém životě a o tom, kolik času mu zbývá, a dospěl k rozhodnutí, že se jen tak nevzdá a další dny chce opravdu prožít, ne jen přežít. Zastával názor, že zásadní je, jak si to člověk nastaví v sobě. Dbal na to, aby byl vždy upravený, a to i tehdy, když neměl dobrý den. Vyžehlená košile u něj byla samozřejmostí. Pan Honza rád vzpomínal na svůj velký koníček – zahradničení. Sestřičky mu…