Procitám v časném jitře zimním, a hle, nejsem ve svém lůžku ani ve své jizbě, ale jsem venku, v řídké a tichounké atmosféře, a všecko jest v nových a lhostejných dimenzích. Jsem přikryt lesem, celým borovým lesem zasněženým, přikryt mechem, borůvčím a vřesovím a prstí, a nade mnou se spájejí koruny stromů jako skvělý a temný baldachýn na vonných sloupech, a jest pošit a sloupy posázeny živými, zelenými perlami sýkorek. A jest ve všem mnoho velebnosti a pokoje a doufání, jest právě advent a půjdou tudy zanedlouho Pastýři do Betléma, potmě, aby ve dne jim zbytečně nebylo spíláno bláznů. Vím, že půjdou mimo mne, a pošlu po nich svoji úzkost Ježíškovi, od nich ji snad přijme. Potom pojedou tři Králové třpytni v červáncích, dobře si prohlédnu též velblouda, dlouho již jsem žádného neviděl, a z duše miluji všechny bloudy… Moje toužení jsou čím dál dětinnější, stále jsem obléván blahem, ale znenáhla již nespočívám v zemi pod baldachýnem a houpu se jako v kolébce nebo v náručí, a koruny borovic se sklánějí nade mnou vousatou Tváří Boha Otce – ne nějak jasnou a hmotnou, ale tajemně a slastně se kreslící, rozeznatelnou asi jako v úpončí a listech zamrzlých oken – a probírám se, podoben hladovému mrzáku bez zubů a bez prstů, který má skývu tvrdého chleba v kabátě…

Bohuslav Reynek