28. prosince–3. ledna 2022
Aktuální
vydání
18
Předchozí vydání
Hledat

Obsah

Cítím, že do jeho jáhenské služby patřím

28. 12. 2021

|
Tisk
|

Bohuslava Ligocká z Bohumína – Šunychlu je 40 let vdaná, s manželem mají šest dětí a devět vnoučat. Její muž je navíc trvalým jáhnem. Co to pro ni obnáší?

image:Image „S Alešem se navzájem hodně respektujeme,“ říká Bohuslava Ligocká o svém manželovi.
„S Alešem se navzájem hodně respektujeme,“ říká Bohuslava Ligocká o svém manželovi. Snímek archiv rodiny

Kdy váš společný příběh začal?

Před 45 lety. Aleš byl vedoucí scholy a já jsem v ní zpívala. Asi po třech a půl letech chození, když jsem dokončila vyšší odbornou ekonomickou školu, jsme se vzali. Ještě chvíli jsem pracovala a narodil se náš prvorozený syn Lukáš.

Kdy jste se rozhodli, že se manžel bude věnovat službě trvalého jáhna?

Už od mládí jsem viděla Alešovu dispozici k duchovnímu povolání. Uměl krásně mluvit o věcech víry, vyprávět příběhy, lidé ho rádi poslouchali. Vnímala jsem to, i když jsme chodili na rande, říkal mi vlastně katechezi. A jak to uměl. Já jsem se pak sama učila, abych z katechismu věděla více. Za první impulz může Katolický týdeník. Po revoluci vyšel článek, že by se do služby trvalého jáhna mohli přihlásit muži, kteří mají kolem 35 let a žijí už aspoň deset let v manželství. Když jsem s tím za Alešem přišla, reagoval: „Já už se rok rozmýšlím, jestli bych se neměl přihlásit.“ Odpověděla jsem: „Určitě, podle mě na tuto službu dary máš a bylo by škoda nechat si je pro sebe.“

Takže byla mezi vámi od počátku shoda?

Ano. Můj souhlas je takové moje jáhenství. Aleš studoval pět let v Olomouci. V průběhu studia jsme čekali čtvrté dítě, Vojtíška. Nevěděli jsme, jestli to neovlivní studium a náš rodinný život, ale teprve zpětně jsme byli schopni poznat, jak i v tomto nás má Bůh rád. Já jsem musela tím pádem zůstat doma a měla jsem více času na rodinu. Z mé dosavadní práce jsme navíc mohli využít jistou ekonomickou výhodu, Aleš díky mé „režijce“ mohl jezdit do školy vlakem se slevou.

Co je úkolem ženy trvalého jáhna?

Přebírám v rodině vedení, když manžel nemůže. Například v době jeho studií nebo když musí jít za službou, beru její chod na sebe. Plním, co jsme slíbila a podepsala. Malý příklad – v neděli po mši svaté roznáší Aleš sv. přijímání a já s dětmi chystám oběd. Cítím jako svůj úkol vytvářet mu dobré zázemí.

Také mš i svatou prožíváte asi jinak než ostatní manželé.

Aleš slouží u oltáře, takže při mši nesedíme spolu, ale já vnímám, že jsem s ním pořád. Také stále zpívám i s některými dětmi ve schole, další ministrují, čtou čtení, nejstarší hraje na varhany. Jsme rodina stále napojená na službu a to se rozšiřuje i do rodin našich dětí.

Prožili jste někdy krizi?

Krize přicházely například tehdy, když byly děti nemocné. Ve složitých situacích nám hodně pomáhala pravidelná večerní modlitba a prožívání církevního roku. Objevila se i nedorozumění, ale že by to ohrozilo naše manželství, to ne. Velkou krizi jsme neměli. Nedorozumění většinou vyřešilo duchovní cvičení. Mnoho let jsme jezdívali s jáhny a jejich manželkami na Velehrad. Tam jsme si většinou dokázali všechno říct. Někdy člověk bojoval s přijetím dětí, ale nikdy jsme si neřekli, že dítě nechceme. U toho posledního jsme se hádali s Pánem Bohem, že další dítě, v tolika letech… Když mu ale bylo sedm, zjistili jsme, že má leukemii, a v nás a našem okolí se vzedmula taková vlna prosby za jeho záchranu, to bychom jinak nezažili. Pocítili jsme mnoho Božích doteků. Život není vždycky radostný, není všechno růžové, přicházejí i bolesti a v nich je potřeba vnímat Boží impulzy, nebát se a ono to dobře dopadne.

Scházíte se s ostatními ženami jáhnů?

Ano, tak dvakrát do roka. Jednou s muži, jindy samy. Povídáme si, co která zažívá, ukazujeme si fotky. Vidím, že všechny se snaží být svým mužům oporou ve službě. Vnímám, že se vzájemně hodně respektujeme.

Cítíte se jako součást jáhenské služby?

Ano. Asi i proto, že Aleš se mnou probírá to, nad čím uvažuje. Bavíme se o tom, čte mi svá kázání, ptá se mě na názor. Tak nějak jsem vždy cítila, že do jeho služby patřím. Mám radost, že může sloužit.

Co byste vzkázala ženám, jejichž muži se rozhodují o jáhenství?

Nebát se toho. Pokud na svém muži taková žena pozoruje, že by s chutí a rád takto sloužil, myslím si, že oběť ženy není tak nepřekonatelná. Jde to i při dětech. Mnohdy si lidé řeknou, jé šest dětí, ale ty děti si nejsou cizí – starší se naučí pomáhat mladším, a pokud rodina dobře funguje, není to nic, co by se nedalo zvládnout. Zažijí při tom mnoho krásných situací. Některých věcí se člověk musí vzdát, ale na druhou stranu to rodinu hodně obohacuje, protože neustále žije službou. Pán Bůh umí neuvěřitelně odměňovat. Nedovedeme si představit, kolik krásného tím získáváme nazpět. Pán Bůh přijme službu, ale odměňuje duchovními dary. Dává růst radosti. Nebojte se. Co dáš Bohu, stokrát ti vrátí.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou