Být šiřiteli pokoje je přímo naším posláním. Proč je tedy mezi námi křesťany tolik rozbrojů a nepřátelství, proč si tolik lidí pěstuje v srdci nesmiřitelnost, aniž by v tom spatřovali problém?

Je řada důvodů, proč se nám nedaří výzvu k usmíření uvádět do života. Příčinou bývá duchovní nezralost, ale i překážky související s naší psychikou – s převzatými vzorci chování, s emočním prožíváním, s typickými obrannými mechanismy atd. Podívejme se na pár typických překážek usmíření.

Sklon k sebelítosti

Když nám někdo ubližuje nebo křivdí, vždycky to bolí. Někdo však může mít přemírný sklon k sebelítosti (obzvlášť některé ženy); aniž si to uvědomí, začne si své ublížené pocity pěstovat. Sebelítost navíc funguje jako zvětšovací brýle na chyby toho druhého, takže důvodů pro pocit „já chudák“ stále jen přibývá. Člověk se do své sebelítosti boří jako do bažiny, a pokud se jí vědomě neodřekne, proces odpuštění a usmíření nemůže ani začít.

Neochota uznat chybu

Muži mívají zase častěji potíž s tím, aby uznali svou chybu a poprosili za odpuštění (aby poprosili o cokoli, ale to už je jiné téma). Mají s tím spojený pocit ztráty cti a důstojnosti, ponížení – jako by měli odtáhnout z bitvy bez boje. Podvědomý strach o integritu svého já přivádí někoho až do extrému, kdy i pětileté dítě vidí, kdo má v daném sporu pravdu, ale rodič si paličatě trvá na svém. Paradoxně právě svou neochotou přiznat chybu a říct „promiň“ se v očích druhého ztrapňuje, ztrácí tak lásku i úctu svého okolí.

Chronické sebeponižování

Kupodivu ani druhý extrém nenapomáhá usmíření. Jsou lidé, kteří se omlouvají až notoricky, naprosto neúměrně. V každém sporu berou hned všechnu vinu na sebe, stále si nadávají a ponižují se. Žijí s pocitem, že v právu jsou vždycky ti druzí, zatímco oni jsou pokaždé jen příčinou problémů. Takové vnitřní nastavení přímo nahrává tomu, aby se z dotyčného stala oběť domácího násilí či šikany na pracovišti. S křesťanskou pokorou to nemá nic společného.

Ideologická nesmiřitelnost

Do této pastičky padáme poslední dobou snad všichni, i když z rozdílných důvodů. Jde o nesmiřitelnost vůči někomu, kdo zastává jiný názor než já – ať už v politice, náboženství, poslední dobou třeba i v péči o zdraví. Chcete-li se kvalitně pohádat, stačí nastolit téma očkování. Bohužel propadáme mylnému pocitu, že boj o pozice (o pravdu) a láska k bližnímu prostě nejdou dohromady. Je to velký klam. Už sv. Augustin učil, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Podobně i my máme právo odmítat nějaký názor či ideologii, ale to není důvodem k tomu, abychom odmítali a nenáviděli jejich nositele. Ježíš totiž neřekl Miluj bližního svého – kromě komunistů, jak to kdysi pregnantně vyjádřila francouzská autorka a mystička Madeleine Delbrel. Za to „kromě“ už si dosaďme sami, každý podle svých citlivých míst.

KATEŘINA LACHMANOVÁ, teoložka a psychoterapeutka