Stále si živě vzpomínám na poslední exercicie, které jsme jako římští bohoslovci prožili s kardinálem Miloslavem Vlkem. Z ruchu velkoměsta jsme tehdy utekli do hor, na malé poutní místo zvané Mentorella. A právě zde, téměř na konci světa – nedaleko jeskyně, kam se na několik let kdysi uchýlil také sv. Benedikt – jsme prožili týden duchovních cvičení. Ze všeho, co zaznělo, si vybavuji pouze dvě slova, která jsme ovšem z kardinálových úst slýchali každý den: „Bůh blízký.“

Nemohli bychom mluvit o svátostech, ani o tom, jak z nich můžeme žít, kdybychom neuvěřili a nezakusili, že náš Bůh je skutečně „Bůh blízký“. Bůh, který je s námi (Emmanuel). Ten, který nám chce sdílet svůj život, darovat sám sebe… Každá ze sedmi svátostí je konkrétním výrazem Boží lásky.

Když v roce 1963 uzavíral papež Pavel VI. druhé zasedání Druhého vatikánského koncilu, řekl ve svém proslovu, že liturgie je „první zdroj nám předávaného božského života, první škola našeho duchovního života, první dar, který můžeme dát křesťanskému lidu…“ Jistou ozvěnu zde nacházejí slova v ten den vyhlášené konstituce o posvátné liturgii Sacrosantum concilium. O liturgii se zde slavnostně vyznává, že právě ona je „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (č. 10). Žít ze svátostí tedy znamená přistupovat k tomuto prameni síly a darovaného života. Naším úkolem nyní bude, abychom se podívali, jak to konkrétně můžeme udělat.

Nejdůležitější den života

První svátostí, kterou člověk může přijmout, je křest. Podle katechismu je „vstupní branou k životu v Duchu“ (č. 1213) a zároveň také „znovuzrozením“ k novému životu. Kdo chce žít ze svátostí, musí se nejprve „narodit“. Jistě si vzpomenete na slova, která Ježíš říká Nikodémovi: „Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3, 5). Představte si, že některé starobylé křtitelnice měly dokonce tvar mateřského lůna. Petr Chrysolog v 5. století vysvětloval ve svých kázáních, že „nebeský Duch oplodňuje tajemným přimícháním svého světla panenské lůno pramene“, aby se ubozí pozemští tvorové „zrodili jako nebeské bytosti“. Podobně se také v modlitbách pronášených nad křestní vodou prosilo, aby Duch svatý učinil „tajemným přimícháním svého světla tuto vodu plodnou a připravenou k obnově lidí“ (Gelasiánský sakramentář ze 7. století).

Žít ze křtu – který je stejně jako naše tělesné narození neopakovatelnou událostí – znamená rozvíjet to, co jsme v něm dostali. Stali jsme se Božími dětmi (1 Jan 3, 1), k Bohu se smíme modlit tak důvěrně jako ke svému Otci (Řím 8, Gal 4), máme účast na Boží přirozenosti – což znamená podíl na životě Otce, Syna a Ducha Svatého (2 Petr 1, 4), jsme vnořeni do Kristova poslání a stali jsme se chrámy Ducha Svatého (1 Kor 3, 16). Když se ztišíme k modlitbě, toužíme po Bohu, milujeme své bratry, sloužíme potřebným – tak to děláme právě v síle křtu, který jsme přijali. Žít ze křtu tedy znamená žít jako Kristus. A to nikoliv s vyplazeným jazykem a vědomím, že na to stejně nemáme, nýbrž v potřebné síle a pomoci od Boha.

Dodejme ještě, že křtem křesťanský život nekončí, ale naopak začíná, a proto ostatní svátosti rozvíjejí nebo obnovují právě to, co jsme už při křtu dostali. Den křtu je zkrátka nejdůležitějším dnem celého lidského života. Rád to opakuji zaskočeným rodičům při křtu malých dětí: nic většího je už v životě nepotká…

Nikdo nepřijde zkrátka

Druhou iniciační svátostí křesťanského života je biřmování (a to i přesto, že ji dnes často přijímáme až jako třetí). Být biřmován znamená prožít spolu s apoštoly seslání Ducha Svatého, a tak jako oni se stát odvážným svědkem Ježíše Krista. Moc se mi líbí, co řekl Jan Zlatoústý v jednom ze svých slavných kázání: „Letnice jsou nikdy nekončící slavností… Kdyby Duch nebyl přítomen, církev by neexistovala!“ Jenže ona stále existuje a Duch Svatý námi dnes rozdílí různé duchovní dary a charismata (1 Kor 12, Řím 12; 1 Petr 4, 10). Můžeme si být jisti, že nikdo nepřijde zkrátka.

V konstituci Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium nás církev učí: „Duch svatý Boží lid posvěcuje, vede a zkrášluje ctnostmi nejenom prostřednictvím svátostí a služeb, nýbrž nadto své dary přiděluje každému zvlášť, jak chce (1 Kor 12, 11). Rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce užitečné pro obnovu a další rozvoj církve, a to podle slov: ‚Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný‘ (1 Kor 12,7). Tato charismata se mají přijímat vděčně a radostně – ať už jsou oslnivá, či jen prostá a běžná – neboť jsou potřebám církve zvlášť přiměřená a užitečná“ (srov. č. 12). Žít ze svátosti biřmování znamená „nezhášet plamen Ducha“ (srov. 1 Sol 5, 19), ale naopak sloužit obdrženými dary.

Přijetím eucharistie se nejen dokončuje naše iniciace do křesťanského života, ale tato svátost má také v křesťanském životě privilegované místo. Vždyť v eucharistii Kristus nejen účinně působí, ale sám se eucharistií stává… V apoštolském listu Dominicae cenae napsal papež Jan Pavel II.: „Eucharistie, spásná přítomnost Ježíše ve společenství věřících a jejich duchovní pokrm, je to nejcennější, co může církev mít na své pouti dějinami.“ A o tom, jak z této „nejcennější“ svátosti můžeme žít, říká – o necelých šest století dříve – papež Evžen IV. toto: „Co působí hmotný pokrm v našem tělesném životě, to podivuhodným způsobem uskutečňuje přijímání v našem duchovním životě.“

Žít z eucharistie tedy znamená především přijímat eucharistii. Jistým způsobem zde platí: „Jste to, co jíte.“ Přijímat Krista skutečně znamená stávat se Kristem a postupně dorůstat do jeho plnosti (srov. Ef 4, 13). Svatý Augustin ve svých Vyznáních popisuje, jak jednou zaslechl Kristův hlas: „Jsem pokrm velkých: staň se velkým, a budeš mě jíst. A nebudeš mě ty proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale budeš proměňován ve mne.“ Katechismus (v článcích 1391–1401) vyjmenovává dlouhý výčet toho, co přijímání eucharistie působí v našem životě: „uchovává, rozmnožuje a obnovuje milost přijatou při křtu a dává jí růst“, „eucharistie posiluje lásku, která má v každodenním životě sklon slábnout“, očišťuje od všedních hříchů a chrání proti budoucím… Není tedy divu, že „církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali eucharistii nejen v neděli, ale ještě častěji, ano i každý den“ (srov. č. 1389).

Žádná ze svátostí není automat

Další dvě ze sedmi svátostí jsou ustanovené ke službě. Jak svátost manželství, tak svátost kněžství jsou zdrojem zvláštní Boží milosti (pomoci) pro ty, kteří je přijímají. Jan Pavel II. ve své apoštolské exhortaci Familiaris consortio manžele povzbuzuje: „Dar Ježíše Krista není vyčerpán přijetím svátosti manželství, nýbrž doprovází manžele po celý život“ (č. 56). „Duch, kterého vylévá Pán, dělá srdce novým a uschopňuje muže i ženu, aby se navzájem milovali, tak jako Kristus miloval nás.“ Pouze takto může láska manželů dosáhnout své plnosti a může mít účast „na samotné lásce Krista, který se obětoval na kříži“ – manželé „jsou povoláni, aby z této lásky žili“ (č. 13). Žít ze svátosti manželství znamená nemilovat druhého pouze svou vlastní láskou, tak slabou a netrpělivou, ale milovat láskou Krista. Žít z Kristovy lásky, odpouštět a následovat ho v sebeobětování. Pouze s milostí, kterou Bůh manželům v této svátosti nabízí, je možné dostát náročným požadavkům svatebního slibu.

Konstituce Gaudium et spes hovoří o tom, že právě silou této svátosti manželé „plní svůj úkol v manželství a v rodině, (…] a spějí stále více k vlastní dokonalosti a k vzájemnému posvěcení, a tím i ke společné oslavě Boha“ (č. 48). To všechno je krásné, ale má to jeden háček. Žádná ze svátostí nefunguje na způsob automatu. A proto papež Pius XI. poznamenává: „Milost manželství zůstane z velké části neužitečnou hřivnou, zakopanou v zemi, nebudouli manželé spolupracovat s nadpřirozenými silami, pěstovat a rozvíjet přijatá semínka milosti“ (Casti connubii, č. 24).

Pro svátost kněžství platí analogicky to samé. Svěcený služebník církve, který „svým způsobem zastupuje osobu samého Krista, je také obdařen zvláštní milostí“ (Presbyterium ordinis, č. 12). Podobně i jáhnům dává svátostná milost „potřebnou sílu, aby sloužili Božímu lidu“ (Katechismus, č. 1588).

Uzdravuje rány duše

Rovněž svátosti smíření a pomazání nemocných, jinak nazývané také svátosti uzdravování, nám zprostředkovávají Boží milost. Jestliže hřích ničí naše společenství s Bohem, můžeme skrze tyto svátosti získat smíření. A to nejen s Bohem, ale také s církví, a dokonce – jak zdůraznil Jan Pavel II. – sami se sebou, a to „v nejniternější hlubině vlastního bytí“ (Reconciliatio et paenitentia, č. 31). Svátost smíření nás znovu „vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství“ (Katechismus, č. 1468). Žít z těchto svátostí znamená přijímat vděčně milost odpuštění a – jak řekl Jan Maria Vianney – radovat se z toho, „že máme svátost, která uzdravuje rány naší duše“.

Co tedy znamená žít ze svátostí? Především slavit tyto svátosti ve společenství církve a přijímat je jako svatou a účinnou přítomnost toho, který JE. Ne jako dobře zaběhnutý zvyk, ale jako Boží sílu, která může proměnit můj život, moji rodinu, moje společenství, církev…

Skutečně může, ale také nemusí. Jak již poznamenal Pius XI., přijatá milost se může stát neužitečnou hřivnou tehdy, když Boží dar nenalezne v našem životě odpověď. Svátosti působí, ale nikoliv tak, že by ochromily naši svobodu. A proto každý Boží dar volá po radostné a adekvátní odpovědi. Vždyť my křesťané nejsme němými diváky dějin spásy. Bůh nás zve k dílu. Přijímá naše omezené síly a posílá nás. A to nikoliv s prázdnou. Někteří teologové proto mluví o Boží milosti obrazně jako o životodárné atmosféře, která nás obklopuje, naplňuje a umožňuje náš život. Tuto Boží milost, tuto zkušenost Boží lásky, nám účinně komunikují svátosti ustanovené Kristem. Nikdy bychom je tedy neměli vidět jen jako zdroj závazků a povinností, ale spíše jako zdroj síly – zdroj života, kterým jsme povoláni žít. Vždyť náš Bůh je Bohem nesmírně blízkým a ve svátostech nám nedává nic menšího než sám sebe…

O autorovi| P. Petr Soukal, Autor je knězem královéhradecké diecéze, momentálně studuje na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě dogmatickou teologii. Podílí se na projektu www.liturgie.cz