Touha poznat, „jak je to se světem doopravdy“, provází člověka už od nepaměti. Představuje dokonce jádro nejrůznějších náboženství, filozofií, ale i moderní vědy – lidstvo si prostě vždycky přálo vyrvat světu jeho tajemství. A jeho důležitou součástí je i otázka po dobru a zlu, po tom, jak máme jednat, a po příčinách bolesti, utrpení a nešťastných náhod. Odpovědi se pochopitelně různí. Někdy je zlo chápáno jako pouhá slepá náhoda a absence dobra či řádu, jindy má však svou vlastní nezávislou tvář. Tou se může stát božstvo nebo nadpřirozená bytost, ale také jí mohou být konkrétní lidé či lidské skupiny: cizinci, nepřátelé, chudina, politická opozice, národnostní nebo náboženské menšiny, kontrakulturní skupiny, zhýralí boháči – prostě každý, kdo buď výrazně nezapadá do většinové společnosti, nebo svou existencí podrývá a ohrožuje momentální ideály.

Právě otázka po původu zla ve světě představuje nejvlastnější jádro tzv. konspiracismu. Ten stojí na teorii spiknutí zlých šedých eminencí, které ovládají svět – nejčastěji ve formě tajné společnosti složené z nejvlivnějších osobností planety. Konspiracisté je přitom s oblibou konkrétně jmenují. Na seznamu spiklenců se typicky objevují vrcholní světoví politici, mediální magnáti, miliardáři, vlivné americké rodinné klany, nebo dokonce náboženští vůdci. Není neobvyklé, že se účast na spiknutí připisuje i elitám katolické církve.

Konspiracismus jako zrcadlo každodenní zkušenosti

Média mají tendenci vypichovat na konspiracismu to nejdivnější a nejnepochopitelnější a servírovat ho čtenáři ve vyhrocené podobě. Čím bizarněji se jej podaří vylíčit, tím víc kliků na internetu, tím víc lidí u obrazovek. Odpojíme-li však konspiracismus od reality a uděláme z něho bulvární karikaturu, snadno se mineme s jeho podstatou. Ta totiž vychází z každodenní zkušenosti a otázky původu zla ve světě. Čím extrémnější přitom máme zkušenosti, tím extrémnější hledáme vysvětlení, proč je to se světem tak špatné.

Můžeme samozřejmě namítnout, že žijeme v bezprecedentním blahobytu, který lidstvo v dějinách téměř nepoznalo. Historický kontext nás však nesmí učinit slepými vůči trápení a bolestem současné doby, proti nimž jsme stejně bezmocní jako středověký člověk vůči válkám, moru a hladu. Je to teprve dvanáct let, co západní konjunkturou otřásla globální krize, která s sebou přinesla ekonomickou nejistotu a stále prekérnější podmínky. Bezprostřední reakcí na krizi v roce 2008 tehdy nebyl konspiracismus, nýbrž milenialismus – tedy očekávání konce světa, v tomto případě spjaté s prosincem 2012. Úvahy o blížící se katastrofě, nebo naopak příchodu nového věku tvořily kontrapunkt společenskému i ekonomickému napětí a pomáhaly ho rozptýlit. Dá se říci, že se lidé vlastně oddávali utopickému, či naopak morbidnímu snění, že se stane něco zásadního a budeme to všechno mít konečně za sebou.

Podobně se můžeme dívat i na současnou vlnu konspiracismu: ani ta totiž není tak „odtržená od reality“, jak se tvrdí. Naopak, na výsluní ji vynesly právě problémy dneška, zvláště globální pandemie a otázky, které s ní souvisejí. Víme o viru opravdu vše? Netají nám elity nebo korporace důležité informace? Není pokračování pandemie v politickém zájmu? A kdy už to všechno skončí? Podíváme-li se na tyto otázky v širším kontextu, příliš se neliší od věcí, na které se ptá lidstvo odjakživa. Co je příčinou zlých událostí? Vznikají náhodou, nebo jsou dílem zlých lidí či nadpřirozených bytostí? A jak proti zlu nejúčinněji bojovat?

Náhoda neexistuje

Kdybychom měli věci drasticky zjednodušit, rozdíl mezi konspiracismem a jinými formami vidění světa leží především v míře černobílého skepticismu. Zásadním rozdílem mezi odpůrci a přívrženci konspiračních teorií je ochota či neochota věřit, že svět je v podstatě v pořádku. Kde jeden spatřuje náhodu, druhý vidí zlý úmysl; kde jeden shledává zanedbání, druhý nachází zlovolnost. Pro jedny je svět otevřeným hřištěm, do kterého v zásadě vidíme, pro druhé je ale za ním skryté zákulisí a v něm svět všeobjímajících intrik. A co víc – většina jevů, které konspiracismus popisuje, na nějaké rovině skutečně existuje a představuje jedno z nejatraktivnějších témat mediálního zpravodajství. Všichni přece známe případy boháčů zneužívajících svého postavení, politiků zneužívajících moc, klientelistických klik nebo mafiánských sítí, jejichž členové si jdou navzájem na ruku. Stačí vlastně udělat už jediný krůček navíc: všechnu tu politickou a finanční špínu vzít, výrazně symbolicky vyhrotit a učinit z ní klíč k porozumění celému světu.

Prohlásíme-li ale všechno zlo světa za výsledek činnosti tajných společností, znamená to v podstatě odmítnout existenci náhody. Takový pohled hlásá, že nic se neděje pouhou shodou okolností, vše je zapleteno do sítí úskoků a úkladů, vše je výsledkem zákulisních machinací. Někteří odborníci zdůrazňují, že právě nevíra v náhodu je jednou z klíčových vlastností konspiracismu. Ten podle nich trpí neovladatelnou hrůzou z chaosu, z arbitrární povahy zla, z ran osudu, které nedávají smysl. A aby se z tohoto světa slepé náhody vyprostil, raději si zkonstruuje globální spiknutí, kde všechno má své logické vysvětlení. Navíc takový koncept jasně pojmenovává ty, kteří jsou zlem vinni, a otvírá cestu jakémusi vykoupení, které předpokládá nezbytnost prozření a porozumění. Základem je zde spatřit svět v celé jeho hrůzné nahotě a šířit toto poznání mezi ostatními. Ano, svět je zlý – ale lze prozřít a ze zla vyváznout. Zatímco ze slepé náhody vyváznout nelze.

Porozumět zlu ve světě

Nemělo by nám toto vyprávění být povědomé? Nedíváme se vlastně na podobný proces, jakým je konverze, obrácení, vykročení na cestu ke spasení? Nemá vlastně konspiracismus něco společného s náboženstvím? A nemůžeme se na něj dívat vlastně jako na formu spirituality, která vyrůstá z křesťanských kořenů a stále s křesťanstvím sdílí některé podstatné výchozí charakteristiky?

Historicky vzato, konspiracismus se skutečně rád napojuje na náboženské a spirituální obsahy. V tomto smyslu existují dvě jeho základní formy: jedna se pojí s křesťanstvím (zvláště s americkými evangelikálními hnutími) a druhá s alternativní spiritualitou (zvanou též „new age“ či „hnutí nového věku“). První proud je nejlépe patrný v USA, kde nasedá na představu o zlých vykořisťovatelích v podobě finančních elit a na myšlenku spasení od zla, které měl přinést např. prezident Donald Trump. Tato poloha konspiracismu je provázána zvláště s hnutím QAnon. Známe ji však i z našich končin, kde se pojí s politickým i křesťanským ultrakonzervativismem. České prostředí zůstává v tomto smyslu poměrně málo prozkoumané – mnohem více informací máme o Slovensku, kde se tomuto tématu věnují experti v čele s etnoložkou Zuzanou Panczovou.

Druhá poloha konspiracismu se pak pojí s alternativní spiritualitou, pro niž je klíčový koncept harmonie či rovnováhy jak ve světě, tak v duši a těle jedince. Spirituální konspiracismus má tendenci soustředit se na příčiny narušení této rovnováhy a hledat konkrétní viníky, kteří jsou za něj zodpovědní. A ti se někdy rekrutují přímo z lůna nadpřirozených bytostí současnosti – příkladem jsou příběhy o spiknutí zlých elit s mimozemšťany, jimiž se proslavil David Icke, proslulý britský konspiracista a autor mnoha populárních knih.

Křesťanský i alternativní příklad, ač se od sebe v mnohém liší, jsou v jádře identické. Konspiracismus je tu jakousi theodiceou, jejímž cílem je porozumět zlu ve světě.

Konspirační myšlení je velmi staré a zdaleka se neomezuje na současnou civilizaci. Dobrým příkladem v rámci křesťanství by byly gnostické tradice, podle nichž není starozákonní Bůh skutečným Stvořitelem, ale jenom si uzurpoval jeho moc. Gnostici nabízeli podobný scénář jako soudobý konspiracismus, tedy život v ujařmení zlými konspirátory – pouze s tím rozdílem, že aktérem spiknutí nebyli lidé, ale nadpřirozené bytosti. Člověka chápali jako bytost oslepenou a utopenou ve zlém světě, která si vůbec neuvědomuje, v jak obrovské lži žije. Jediná cesta k osvobození vede skrze vědění, gnósis, poznání pravého stavu věcí. A stejně je tomu v soudobém konspiracismu: osvobodit se lze jedině skrze pochopení, jak se to má se světem doopravdy.

Konspiracismus tu tedy byl dávno před QAnonem a bude tu i dlouho po něm. Jeho podstata je bezmála odvěká a nedá se tak snadno zredukovat na politické manipulace a dezinformační kampaně.

Otázka po původu zla ve světě je věčná – a konspiracismus na ni nabízí jednu z nejčernobílejších odpovědí vůbec. A protože tato odpověď má své silné symbolické základy a je bezprostředně navázaná na každodenní zkušenost, je velmi obtížné, ne-li nemožné, vyvracet ji racionálními argumenty. Dílčí přesvědčení konspiracisty jimi snad narušit můžeme, ale jeho hluboký skepticismus o stavu světa nikoli. Je tedy na místě se otázat, zda bychom neměli s ohledem na konspiracismus poněkud sklonit zbraně. Ano, konkrétní zločiny konkrétních lidí je samozřejmě třeba trestat, jako jsou potrestáni ti, kteří vtrhli na Kapitol. Ale je otázka, zda namísto odsudků není lépe pokoušet se konspiracismu porozumět a lépe chápat, z jakých rovin vyvěrá. A snad se dokonce zamyslet, jestli sami někdy nepropadáme černobílým vizím, v nichž je většina světa zcela zachvácena zlem a dobro je zastoupeno jen nepatrnou hrstkou věrných, mezi něž se sami počítáme. Třeba je právě tohle cesta, jak odolávat konspiracismu. Tím, že budeme mít stále před očima nesmírnou barevnost a složitost světa, kde i v tom nejhorším člověku je jiskřička světla a kde i světec hřeší sedmkrát denně.

Zuzana Marie Kostićová, Autorka je religionistka, působí na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, odborně se zabývá především současnou alternativní spiritualitou.