Pokud jde o seminář, mohu se považovat za toho, kdo jej má na „doživotí“. Vstoupil jsem do něj totiž v tom nejmladším možném věku, hned v prvním ročníku střední školy, když mi bylo třináct. Po prvních čtyřech letech jsem další čtyři roky studoval filozofii v oblastním semináři a potom znovu čtyři roky teologii v Římě. Po 12 letech strávených ve třech seminářích jsem byl vysvěcen na kněze, jen tři týdny před svými 25. narozeninami.

Celá ta léta formovala můj život. Za čas strávený v každém z těch seminářů jsem vděčný. Během 45 let kněžství jsem měl každý rok – s výjimkou loňska – možnost se setkat se svými spolužáky ze dvou newyorských seminářů. Své římské spoluseminaristy vídám méně často, protože nám v tom brání vzdálenosti, ale i tak připravujeme každoročně noviny, které informují o každém z nás a o tom, co děláme. Tito lidé jsou nejen mými bývalými spolužáky, ale také přáteli.

Ať už naše zkušenost je nebo byla jakákoli, seminář vždy zůstává důležitým místem lidské, intelektuální, duchovní a pastorační formace – prostředím, které budoucím kněžím napomáhá v přípravě na jejich poslání být služebníky Božích tajemství a hlasateli slova. Navíc, jak tomu je třeba v mém případě, seminaristé mezi sebou utvářejí a rozvíjejí dlouhodobé vztahy jako přátelé.

Pastorační blízkost

Chtěl bych vám nabídnout několik krátkých úvah, které mi poskytl jeden můj známý kněz, autor mnoha knih z oblasti teologie a spirituality, a dovolil mi dokonce, abych tyto citace uváděl v první osobě.

Když papež František mluví o pastorační službě, odkazuje na „blízkost“ nebo na „pastorační intimitu“ jako nezbytný základ péče, kterou poskytujeme lidem. Rád používá vyjádření, že musíme „vonět po ovcích“. Základním způsobem, jak vytvořit tuto blízkost, je klást si otázky vyjadřující zájem o druhé a touhu je poznat. Máme se dotazovat, ale zároveň musíme pozorně naslouchat, protože otázky mohou provokovat nejen bolest a zápas, ale přinášet i milost a naději.

Ježíš začínal své poslání zvěstí, že „Boží království je blízko“, a výzvou: „Obraťte se a věřte evangeliu.“ Hlásat blízkost Božího království znamená deklarovat naději, že Bůh znovu získává tento poškozený svět i naše zraněné životy. Tato naděje nám umožňuje orientovat se ve všem, co se nám staví do cesty, a vybízet lidi k pokání, tedy oslovovat je prvním a posledním Božím slovem, kterým je milosrdenství. Kážeme Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, který je pro nás vtěleným milosrdenstvím a nadějí. Sami musíme vstupovat do kontaktu s Božím slovem, zůstávat v něm a nechat v sobě působit jeho moc. Teprve pak, když začneme odhalovat sami sebe, můžeme mluvit o Ježíšovi jako o naději a milosrdenství a sdílet s těmi, kdo jsou nám svěřeni, naši duchovní cestu. Poznáním lidí budeme schopni rozvíjet svou pastorační důvěrnost a jít na větší hloubku ve svých kázáních.

Z vlastní zkušenosti

Lidé, ke kterým jsme posláni a jimž máme kázat, snadno odhalí, zda opravdu věříme tomu, co říkáme. Lidé totiž poznají, kdy o Ježíšovi mluvíme z vlastní zkušenosti a kdy ne. Do jisté míry tím odhalujeme svou duši a svou zranitelnost, což může být zároveň něčím děsivým i utěšujícím. Je v tom ale také povzbuzení, protože necháváme Boží slovo působit a prostoupit náš život dřív, než se pokoušíme je hlásat.

Svou řeč na rozloučenou začínal Ježíš tím, že jako služebník umyl svým učedníkům nohy a tak předznamenal oběť sebe sama na kříži. V závěru své řeči se modlil, aby učedníci byli jedno, jako on a Otec jsou jedno. Služba, kterou jim Ježíš prokázal, je jeho sebe dávající láska přivádějící ke sjednocení s Bohem s tím, který je vzájemnou jednotou tří osob.

My si dobře uvědomujeme, jak velkým zlem v našem současném světě je právě rozdělení, které se tak rozličně projevuje v nás, v našich vztazích a společenstvích a také mezi námi a prostředím, ve kterém žijeme a které nás udržuje při životě. To znamená, že ať už je náš konkrétní skutek služby jakýkoli, vždy musí být zaměřený na usmíření, k podpoře jednoty a k odhalení skutečnosti, že jsme fratelli tutti, tedy že jsme si navzájem bratřími a sestrami.

Jsme přímluvci

Srdcem kněžské služby je modlitba. Předsedáme nebo budeme předsedat slavení eucharistie, vysluhujeme další svátosti a věnujeme se různým formám modlitby. Existuje ještě jedna odlišná, ale velmi důležitá forma modlitby. Myslím na to, jak často se na mě lidé obraceli a obracejí s prosbou: „Otče, pomodlete se, prosím, za mě.“ Je to zkušenost, kterou všichni kněží (i seminaristé) učinili. Je nám dána odpovědnost modlit se za ty, kteří jsou nám svěřeni. Jsme přímluvci.

Přimlouvat se znamená vkládat lidi a situace do Božích rukou a to je obdivuhodný skutek důvěry. Pokud se totiž za lidi modlíme, po určité době je vnímáme v odlišném světle a začínáme je vidět podobně, jako je vidí Bůh.

Vezmeme-li do úvahy všechny výzvy současnosti, potřebujeme získat takový nadhled, onen způsob Božího vidění, který nás uschopní, abychom byli moudrými a prozíravými správci. Toto není rychlé a snadné řešení současných problémů, ale způsob přítomnosti v nich. S odkazem na vyjádření sv. Terezie z Kalkaty, kterou jsem mohl mnohokrát vidět při jejích návštěvách v komunitách Misionářek lásky, je to snaha být více věrnými než úspěšnými.