Katecheze –20. října 2021

Apoštol Pavel tvrdí, že svoboda je něco zcela jiného než záminka k životu podle těla (srov. Gal 5,13). Není to tudíž nějaká zhýralost, život sledující tělesné instinkty, osobní choutky a sobecké pudy. Naopak – svoboda v Ježíši nás vede ke službě druhým. Jinými slovy, pravá svoboda se plně projevuje v lásce. Opět zde stojíme před evangelijním paradoxem: jsme svobodní ke službě, nikoli k tomu, co se nám zachce. Sami sebe plně nalézáme v té míře, v jaké se darujeme. Mějme tedy odvahu a dávejme sami sebe. Život získáváme, když ho ztrácíme (srov. Mk 8,35).

Sobecká svoboda se navrací sama do sebe a není plodná. Kristova láska nás vysvobodila a ještě jednou nás vymaňuje z nejhoršího otroctví, kterým je vlastní ego. Svoboda roste skrze lásku. Ovšem pozor – nikoli skrze „lásku“ z televizních seriálů či vášeň, která si jednoduše hledá, co jí vyhovuje a co ji těší. Podle Pavla by taková bezúčelná a vztahu zbavená svoboda zela prázdnotou, podobala by se cirkusové drezúře, což není dobré. Taková „svoboda“ vytváří také vnitřní prázdnotu. Kolikrát si všímáme, že když se řídíme pudem, zbude nám v nitru velké prázdno.

Také v prvním listě Korinťanům apoštol reaguje na mylné představy o svobodě, které prohlašují, že „všechno je dovoleno“. „Ano, ale nikoli všechno prospívá“ (1 Kor 10,2324). A v listě Galaťanům Pavel klade tento nikterak podružný důraz: když hovoří o svobodě, kterou mu druzí apoštolové dali k hlásání evangelia, vyzdvihuje, že mu doporučili jedinou věc – totiž aby pamatoval na chudé (srov. Gal 2,10). To je zajímavé. Když Pavel s apoštoly po ideologických bojích dospěli ke shodě, apoštolové mu doporučili, aby pokračoval ve svém díle a nezapomínal na chudé.

Nicméně víme, že jedno z nejrozšířenějších pojetí moderní svobody prohlašuje, že „má svoboda končí tam, kde začíná tvá“. Zde ovšem chybí vztah, vazba! Je to individualistický pohled. Kdo darem obdržel Ježíšovu svobodu, nemůže se domnívat, že by svoboda spočívala v udržování odstupu od druhých, které vnímá jako rušivý prvek. Nepohlíží na člověka jako na bytost „opevněnou“ samu v sobě, nýbrž jako na trvalou součást společenství. Sociální rozměr je pro křesťany zásadní a povoluje jim přihlížet ke společnému dobru, nikoli k osobním zájmům.

Zejména v tuto dějinnou chvíli potřebujeme opětovně odkrýt společnou, nikoli individualistickou dimenzi svobody. Pandemie nás naučila, že se neobejdeme jeden bez druhého – avšak nestačí o tom vědět, je nutné si tuto cestu dennodenně konkrétně volit a rozhodnout se pro ni. Prohlašujme tedy a věřme tomu, že druzí lidé nebrání mé svobodě, nýbrž jsou možností k jejímu plnému uskutečnění, neboť svoboda se rodí z Boží lásky a v lásce roste.