Uzdravení slepce na cestě u Jericha hraje ve všech synoptických evangeliích klíčovou roli. V plánu Markova evangelia má zvlášť významné postavení. Toto vyprávění je totiž připraveno už jedním uzdravením slepého, které uzavírá Ježíšovo působení v Galileji. V Betsaidě k Ježíši přivedli slepce a on ho za vesnicí poněkud záhadným způsobem uzdravuje (Mk 8,22–26). Uzdravuje ho ve dvou krocích. Nejprve nemocný vidí jen nejasně a až napodruhé se jeho zrak úplně projasní. Uzdravení člověka ze slepoty má v biblických souvislostech vedle medicínského účinku také duchovní rozměr. Je znamením otevření duchovního zraku pro vidění božských skutečností. A tak se stává obrazem a projevem víry, která je schopna „vidět“, tj. kontemplovat Boha a jeho dary.

Ježíš tímto prvním uzdravením slepce učí, že znát ho jako uzdravovatele a divotvůrce nestačí. Je to jen první, ne zcela jasné poznání jeho identity. Je třeba vydat se s ním na cestu do Jeruzaléma, přijmout jeho vyučování, že Syn člověka musí trpět, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých (srov. Mk 8,31; 9,31; 10,33–34). A tento krok představuje uzdravení druhého slepce, kterého Marek označuje jménem Bartimaios; vysvětlivka, že je to Th maiův syn, není nic jiného než překlad slepcova jména pro čtenáře, kteří neznají aramejsky.

Nelze žít mentalitou davu

Krátký příběh je plný dramatičnosti a vnitřního pohybu, který Marek tlumočí skrovnými, ale účinnými vypravěčskými prostředky. Slepec sedí u cesty jako žebrák. To jsou kromě jeho jména jediné dvě informace o něm. Oproti karavaně poutníků, ve které je také Ježíš s učedníky, jediný Bartimaios sedí mimo cestu. Je osamělý, vyloučený, diskriminovaný, v jiné situaci než všichni ostatní. Jeho strnulý postoj při cestě je výrazem jeho vnitřní nepohyblivosti. Jediný kontakt se světem mu umožňuje jeho sluch a hlas.

Jak jen může vědět, že v procházející skupině lidí je Ježíš? Je zřejmě natolik středem jejich zájmu, že si o něm mnozí cestou vyprávějí. Jak mohl přijít na to, že právě od Ježíše může očekávat pomoc? Evangelium už od prvních kapitol zdůrazňuje, že pověst o Ježíši se roznesla až do Judska. Bartimaiova touha po pomoci od Ježíše tedy v jeho srdci dlouho zrála. A nyní se mu naskytla šance! Možná poslední, jediná! Galilejský divotvůrce je od něj jen pár kroků. A tak všechnu svou naději vloží do svého hlasu, jediného komunikačního prostředku, který má k dispozici. Možná chce provokovat, aby si ho všimli, a tak na Ježíše zavolá mesiášským titulem: „Synu Davidův!“

Mezi slepcem a Ježíšem je zástup. Slušné vychování velí pomoci znevýhodněnému člověku. Lidé se tu ale překvapivě chovají opačně. Nebohého žebráka umlčují. Proč? Je to snad varování těm, kdo jsou blízko Ježíši, že mohou být překážkou pro ty, kdo jsou ještě daleko, ale chtějí Ježíše poznat? Možná. V Ježíšově blízkosti – v církvi – nelze žít mentalitou davu. Dav je hloupý, manipulovatelný, nemá svou identitu. Církev nemůže být stádovitá, ale má být stádem ovcí, které osobně slyší pastýřův hlas a odpovídají na něj osobní vírou. Víra je jasné přesvědčení, jasná orientace života.

Pane, ať vidím!

Na Ježíšův pokyn ale dav mění svůj postoj a spolupracuje s Pánem: povzbuzují slepce, předávají mu Ježíšovo slovo. Ano, to už je církev. Společenství těch, kdo se dělí o Ježíšovo pozvání k uzdravení a ke spáse. Slepec ale nečeká, až mu někdo pomůže. Poněkud komickým pohybem překonává svou strnulost, odhodí plášť, který mu brání v pohybu, a vrhne se tím směrem, odkud slyšel Ježíšův hlas. Jeho odpověď na Ježíšovu otázku „Co chceš?“ je dlouho připravovaná, je to jeho celoživotní touha: „Pane, ať vidím!“

Překvapivý je závěr příběhu. Marek zdůrazňuje, že Bartimaios se připojil k Ježíši na jeho cestě do Jeruzaléma. Mluvíme-li dnes o potřebě synodální církve, je tu pro nás významné poučení. Řecké slovo „syn-hodos“ znamená být spolu na cestě. Ze souvislosti evangelia je zřejmé, že tou cestou je Ježíšova cesta k pašijím, k vykupujícímu kříži a zmrtvýchvstání. Synodalita církve může a má být v podstatě jen putováním za Ježíšem na této jeho cestě.

Autor je teolog, přednáší biblistiku na KTF UK v Praze.