Modlitba Páně, jíž se toto číslo věnuje, hrála v předkřestních obřadech i během křtu klíčovou roli. Po skrutiniu a exorcismu, když se kandidáti zřekli zla a ďábla, přijali symbolon (shrnutí víry) a o něco později též Modlitbu Páně, s níž se zacházelo stejně jako s vyznáním víry: biskup text Kréda a Otčenáše kandidátům recitoval a vykládal, a ti měli za úkol naučit se obojí nazpaměť a nesdělovat jejich znění nepokřtěným.

Sled kroků při vyučování ve víře zmiňuje Augustin na začátku katechezí pronesených při příležitosti „předání modlitby“ (traditio orationis): „Nevěděli byste, jak se k Bohu modlit, kdybyste v něj nevěřili, neboť Apoštol praví:,Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili?‘ (Řím 10,14).“ Stejné pořadí, tj. zřeknutí se zla, vyznání víry a modlitba, zachovávají i obřady křtu: kandidáti křtu se odvrátili od ďábla, jeho pompy a jeho andělů trojím zvoláním: „Zříkám se“ (renuntio). Poté trojím stvrzením „věřím“ (credo) vyznali svou víru. Když se odřekli zla a vyznali víru, byli ponořeni do křestního bazénu a pokřtěni trojiční formulí. Zdá se, že bezprostředně po opuštění křestního bazénu pozvedl nově pokřtěný ruce k nebi a poprvé v životě se pomodlil Otče náš jako Boží dítě, součást oné „velké rodiny“, jejímž členem se stal.

Bylo třeba, aby kandidát chápal, ke komu se může a nemůže modlit a oč může a nemůže v modlitbě žádat. Jejich modlitby se měly obracet pouze k pravému Bohu. „Z toho plyne, že se v modlitbě museli vyvarovat dvou úskalí: jednak toho, aby si vyprošovali něco, co se nesmí, a jednak toho, aby prosili někoho, koho prosit nemají. Nesměli se ničeho dožadovat od ďábla, model nebo démonů, vše měli chtít jen od Ježíše Krista, našeho Pána a Boha.“ (Augustin). Modlitba pokřtěných se od modlitby pohanů lišila také svým předmětem: „Jak by ti prospělo, kdybys od našeho božského Otce v nebi žádal smrt svých nepřátel? … Věř, že přeješ-li neštěstí svým nepřátelům, stává se tvá modlitba právě tak bezprávím.“ (Augustin). Zřeknutím se zla a vyznáním víry mělo dojít k proměně modlitby, aby si nově pokřtění do nového života nepřinesli její pohanské pojetí: archeologické objevy svědčí o tom, že ve starověku byli pohané, a dokonce i někteří křesťané zvyklí přát v modlitbě některým lidem zlo.

Navázaný vztah neofyty k Bohu jako Otci proměnil jeho přístup ke všem ostatním skutečnostem. Augustin kandidáty při vyučování Modlitbě Páně varuje: „Střezte se toho, abyste se upínali k pozemským věcem, neboť máte Otce v nebi.“ Poté se v kontextu přípravy nových věřících na křest uvažuje nad poslední prosbou Otčenáše „ale zbav nás od zlého“. Pokřtěný se modlí za vysvobození od zla, protože touží udržovat synovský vztah k Otci a odolávat pokušení podlehnout ďáblu a jeho pompě, kterých se při křtu zřekl, proto je poslední prosba Modlitby Páně úzce spjata s předchozí, která se týká pokušení. To skutečně mohlo být oním zlem, od něhož měl být věřící vysvobozen. Augustin v jedné své promluvě kandidátům křtu vysvětluje: „Když nás osvobodil od zla, neuvedl nás do pokušení, a tím, že nás neuvedl do pokušení, nás osvobodil od zla.“ Ale pokušení není jedinou podobou zla, může jím být cokoli — bolest, mravní zkaženost či nemorálnost: do této prosby může žadatel promítnout všechny své nářky a stížnosti. Modlitba Páně je samozřejmě spjata se křtem také prosbou o odpuštění hříchů: recitace Otčenáše se pro pokřtěného stala jakoby „každodenním křtem“.

Poslední prosba Otčenáše tedy tvořila integrální součást procesu přípravy na křest, skládající se ze skrutinií, exorcismů a dalších obřadů, které měly katechumenům jednak pomoci opustit království zla, podřízenost hříchu, satanovi a ostatním démonům a jednak je v duchovním smyslu přemístit do dědictví Kristova.

Communio. Mezinárodní katolická revue 1/2021 (David Vopřada: Význam zřeknutí se ďábla ve spojení se křtem)