To je demokracie, rozhoduje většina – mohlo by se říct. Pro většinu poražených je to však laciná útěcha. Jejich oblíbení politici zůstanou mimo světla reflektorů a jejich cíle možná nebudou naplněny. Ať už jsme to my sami, kdo naříká nad výsledkem voleb, anebo někdo z našeho blízkého okolí: jak na takovou situaci reagovat?

Za prvé je potřeba si uvědomit, že se nic nejí tak horké, jak se uvaří. Různá předvolební varování sice budila strach, ale přesto k nám vítězové voleb s největší pravděpodobností nevpustí žádné davy migrantů ani lidem nesníží důchody. Před volbami se toho napovídá a zkritizuje hodně, a ne vždycky je to čistá pravda. Pokud nás čeká něco opravdu zlého – ať už je to zdražování nebo nárůst epidemie – potkalo by nás to nejspíš, i kdyby letos vyhrál kdokoli jiný.

Neznamená to, že by bylo jedno, kdo bude vládnout, ale málokdy se naplní ty nejhorší obavy. Je to spíš tak, že se po volbách částečně změní priority státu. Na některé cíle se vláda zaměří víc a jiné poněkud opomene. Často si také mezi různými cíli musí vybrat – nemůže zároveň mít koláč a jíst ho, jak říká anglické přísloví.

Nesedět a nečekat

Pokud třeba vznikne nová pravostředová vláda, může se opravdu stát, že bude klást větší důraz na stabilitu státního rozpočtu, aby se Česko nadměrně nezadlužovalo, a že tím pádem zůstane méně peněz na zvyšování platů, důchodů a sociálních dávek. Je to nepříjemné, ale udržitelnost státního rozpočtu je také velmi důležitá – jinak by nemuselo být na důchody v budoucnu. Přesto však nečekám, že by budoucí vláda sociální oblast úplně přehlížela. Koneckonců většina politiků chce být zvolena i v příštích volbách a uvědomuje si, kolik hlasů mají důchodci a státní zaměstnanci.

Za druhé lidé, kteří mají pocit, že nevyhráli, nemusejí a nemají zůstat sedět se založenýma rukama a remcat. Politika má mnoho vrstev, ne jenom tu parlamentní. Příznivci všech stran, i těch, které se nedostaly do parlamentu, mohou přiložit ruku k dílu a angažovat se třeba na komunální úrovni. To potřebuje každá strana, od nejsilnější k nejslabším, protože odtud její politika vyrůstá a tam může hledat podporu a nové talenty. Tím spíš to platí o stranách, které jsou v opozici: jejich kvalitní zastupitelé, starostové a další funkcionáři jsou ti, kteří mohou stranu posílit a pomoci jí, aby příště vládla.

Vedle toho existují i politické činnosti nestranické, různé zájmové skupiny, neziskovky a podobně. Říká se třeba, že jednou z příčin letošního úspěchu dosavadní opozice byl spolek Milion chvilek pro demokracii, který tyto strany pomohl propojit a nabít energií. A samozřejmě občanské aktivity nemusejí mít vždycky celostátní rozměr: mohou chtít třeba sjednotit občany k tomu, aby politici nechali opravit rozbitou silnici třetí třídy nebo vyřešili místní zdroj znečištění životního prostředí. Často stačí i drobná podpora – poslat někam dopis, upozornit na problém svoje přátele, přihlásit se za příznivce. Důležité je, aby člověk neseděl se založenýma rukama a nemyslel si, že všechno záleží jenom na politicích v Praze.

Není to navždycky

Demokratická politika znamená, že žádná prohra nemusí být natrvalo. Přijdou další volby, další příležitosti, další výzvy. Těch, kdo vládnou nyní, se potom budou voliči ptát, jak naložili s důvěrou, kterou obdrželi. Pokud bude odpověď neuspokojivá, dosavadní prohrávající se stanou zase vítězi.

Proto člověk nemá propadat zoufalství, když jeho favorité prohrají, ani euforii, pokud se jim podaří vyhrát. Měli bychom se snažit pochopit a správně ocenit jednu i druhou stranu a usilovat i mimo čas voleb, aby nám vládli nejlepší lidé nejlepším způsobem. A ať už vládne kdokoli, měli bychom jako křesťané pomáhat tomu, aby se i do světské a časné politiky promítaly duchovní a věčné hodnoty: láska, naděje a uskutečňování vůle Boží. Budeme-li se o to opravdu snažit, případné povolební zklamání se brzy promění v chuť měnit věci k lepšímu.

Autor je sociolog a analytik.