12. 10. 2021
|Od jisté doby – sám nevím proč – jsou pro mne motýli něco jako Boží poslové. Jedna vzpomínka: motal jsem se po městě, zvadlý jak hadr, v hlavě vymeteno a v duši až po vrch nastláno. A kde se vzal, tu se vzal, kolem proletěl bělásek. Hele, chlape, říkám si, smajlík v esemesce od Hospodina. Sleduju jeho třepotání, dokud mi nezmizí za plotem. Zhluboka se nadechnu, narovnám se a přidám do kroku. Hned je mi o kapku líp. Na skákání to není, ale už aspoň nejedu po rájtu.
Tuhle jsem u nás na farním dvorku na jednom květinovém záhonu napočítal osm baboček. Zastavil jsem se asi dva metry od něj v takřka mystickém vytržení a bál se vydechnout, abych tu křehkou krásu nevyplašil. Moc jsem si přál, aby u toho byl i někdo jiný, komu bych ten zázrak mohl ukázat, ale stál jsem tam sám a měl jsem strach se pohnout. Motýli poposedávali, otvírali a zavírali křídla a jejich paví oka na mě přátelsky mrkala. A pak se jeden z nich vznesl a proletěl těsně kolem, skoro jsem ucítil dotyk jeho křídel. Jsou všichni překrásní, usmíval jsem se kdesi uvnitř, každý jedinečný, neopakovatelný, jako drahokam utkaný z odlesků podzimní palety světla.
Na zlomek vteřiny jako by padla opona dělící svět viditelný a neviditelný a já zaslechl šumění tisíců křídel a ucítil jemný vánek na tváři. Vzduch kolem byl hustě zabydlený. Andělé. Krásní! Jak jen oni musejí být krásní, když mi hejno baboček bere dech! Každý z nich originál, jediný svého druhu. Odlesk Boží nádhery a moudrosti v nespočetných podobách, výraz jeho takřka dětské radosti z tvoření.
Vratký moment mystiky vzal za své, když ke mně dolehl ječivý zvuk cirkulárky ze sousedství. Andělé. Musím se podívat do své knihovny, jestli Andělský učitel (Tomáš Akvinský, samozřejmě) nenapsal něco o andělech. Hele, chlape, napsal toho o nich fakt hodně.