„Přišli jsme, abychom se modlili za jeho věčný odpočinek, abychom vzdali čest tomuto padlému vojákovi, pokornému a svatému knězi,“ řekl 29. září při homilii zdejší biskup Carl Kemme podle agentury CNA. Pohřební obřady se vzhledem k početné účasti slavily v Hartman Areně na předměstí Wichity.

P. Emil Kapaun, kněz této diecéze, zemřel v severokorejském zajateckém táboře roku 1951. Spolu s 4200 neidentifikovanými ostatky amerických vojáků vydala Severní Korea roku 1954 i ty jeho do USA, kde byly pochovány na Národním pamětním hřbitově v Tichomoří. Zde byly roku 2019 mezi stovkami dalších vyzdviženy a zaslány k DNA analýze – a letos v březnu je vládní forenzní tým konečně identifikoval. A tak zatímco v roce 1953 (záhy poté, co biskup ve Wichitě obdržel zprávu o Kapaunově úmrtí) slavila diecéze zádušní mši nad prázdnou rakví, vyprovázeli nyní věřící „pozemský chrám těla otce Kapauna“ (jak se vyjádřil biskup Kemme) přímo. Ostatky jsou uloženy v mramorové hrobce v katedrále Neposkvrněného početí ve Wichitě a věřící k nim mohou přicházet s modlitbou.

Své vojáky neopustil

Biskup Kemme v kázání zdůraznil především Kapaunovu ochotu ve stopách Krista „položit život za své přátele“. Kapaun (narozen 1916) pocházel z kansaské osady Pilsen z farmářské rodiny českých přistěhovalců a už zde, jak zmínil biskup Kemme, žil „tichým, téměř skrytým způsobem, který však přitahoval pozornost okolí“. V roce 1940 přijal kněžské svěcení a od roku 1944 sloužil jako vojenský kaplan. Do Severní Koreje byl povolán po službě v Indii, Barmě a Japonsku. Získal pověst neohroženého kněze – například když se vracel pod palbu pro zraněné spolubojovníky či když slavil liturgii na kapotě džípu, který poté zasáhly nepřátelské střely. Obdržel také vyznamenání za statečnost.

Své vojáky následoval do zajetí 2. listopadu 1950, ačkoli dostal možnost uprchnout. V táboře Sombakol, kde byl jeho prapor zadržován, vládly kruté podmínky, na infekce, parazity a podvýživu zde umíraly dvě desítky vězňů denně. „Vyprávění o jeho službě spolubojovníkům v těchto posledních měsících o něm odhaluje mnohé. Jeho láska k nim byla prostá, účinná, nesobecká a hluboká,“ zdůraznil biskup Kemme ke shromážděným, mezi kterými nechyběli někdejší Kapaunovi spoluzajatci. „Chodil v noci mezi chatrče raněných, nemocných a deprimovaných a dělal cokoli, co by jim zvedlo náladu; vedl je k modlitbě, zazpíval píseň, řekl vtip, vybíral jim vši, převařoval vodu v přilbě, aby jim dal napít čisté vody a zahnal úplavici, sháněl jim aspoň nějaké jídlo, a to i krádežemi. Zkrátka dělal cokoli, aby přinesl světlo těm, kteří vstoupili do temnoty, jakou si málokdo z nás dokáže představit. A tato naděje nepochybně udržela mnoho z nich při životě,“ zdůraznil biskup.

Emil Kapaun táborovým podmínkám podlehl jako pětatřicetiletý 23. května 1951. V roce 1993 byl prohlášen služebníkem Božím a roku 2015 předala diecéze do Říma podklady k jeho blahořečení. Videozáznam pohřební mše je na YouTube kanále diecéze Wichita.