Na naší cestě k lepšímu porozumění nauce sv. Pavla se dnes střetáváme s obtížným, leč důležitým tématem, jímž je „ospravedlnění“. Z nás hříšníků se stali spravedliví. Kdo nás ospravedlnil? O této otázce se hodně diskutovalo ve snaze nalézt co nejpřiléhavější výklad apoštolova myšlení a – jak to často bývá – dospělo se také k protichůdným postojům. V listu Galaťanům (srov. Gal 2,19-20), stejně jako v listu Římanům Pavel trvá na skutečnosti, že ospravedlnění pochází z víry v Krista.

Není jednoduché dojít k vyčerpávajícímu vysvětlení, ovšem celkově lze o myšlení sv. Pavla říci, že ospravedlnění je důsledkem „milosrdenství Boha, který nabízí odpuštění“ (KKC, 1990). Takový je náš Bůh, je tolik dobrý! Slitovný, trpělivý, oplývající milosrdenstvím. Bůh skrze Kristovu smrt – a to musíme zdůraznit – zničil hřích a konečným způsobem nám daroval odpuštění a spásu. Hříšníci se smiřují s Bohem a Bůh je přijímá. Je to jakýsi návrat k původnímu vztahu mezi Stvořitelem a tvorem. Ospravedlnění umožňuje, abychom se vrátili do nevinnosti, již jsme pozbyli hříchem.

Ospravedlnění nastává jedině skrze milost. Apoštol si v živé paměti udržuje prožitek, který mu změnil život: setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem na cestě do Damašku (srov. Sk 9,1-22). Pavel byl hrdý, zbožný, horlivý muž, přesvědčený o tom, že spravedlnost spočívá ve svědomitém dodržování přikázání. V oné chvíli si jej ale Kristus získal a víra v něj ho v hloubi proměnila, povolila mu, aby odhalil do té doby skrytou pravdu: spravedlivými se nestáváme vlastní snahou, nýbrž Kristus nás ospravedlňuje svou milostí. Pavel je tudíž ochoten vzdát se všeho, v čem dříve pro sebe viděl prospěch (srov. Flp 3,7).

Jistě, jsme hříšníci, ale ubíráme se životem v Boží milosti, která nás ospravedlňuje pokaždé, když upřímně prosíme o odpuštění. Avšak Bůh nás neospravedlňuje až v onu chvíli (protože jsme už byli ospravedlněni), ale přichází, aby nám znovu odpustil.

Z toho nicméně nelze vyvodit, že pro Pavla už Mojžíšův Zákon nemá cenu. Naopak, zůstává neodvolatelným darem Boha, a – jak apoštol píše – je „svatý“ (srov. Řím 7,12). Také pro náš duchovní život je zásadní, abychom přikázání dodržovali. Ovšem také v tomto případě nemůžeme spoléhat na vlastní síly, nýbrž zásadní je Boží milost. Od Boha dostáváme zdarma lásku, která nám umožňuje konkrétně milovat.

V tomto kontextu je dobré připomenout také učení apoštola Jakuba (srov. Jak 2,24.26). Jestliže ospravedlnění nerozkvétá skrze naše skutky, bude pohřbeno, jako by bylo mrtvé. Je zde, ale je třeba ho zpřítomňovat naším konáním. Jakubova slova tak doplňují Pavlovo učení.

Nebyli jsme odsouzeni, v základech jsme ospravedlněni, či – dovolte mi ten výraz – jsme svatí. Povolme tedy oné Kristově milosti a ospravedlnění, aby vyšly na povrch a daly nám sílu do další pouti.