Změnila vám varšavská konference v něčem pohled na tento problém?

Konference byla zejména o prevenci, tedy o ochraně nezletilých a zranitelných, která vychází z reflexe zneužívání. Musíme naslouchat obětem, pomáhat jim, ale nezůstat jen u toho a také přemýšlet o prevenci. V řadě věcí mi otevřela oči, nejcennější bylo sdílení zkušeností – bylo tam asi 80 zástupců z dvaceti zemí střední a východní Evropy. Přednášeli nám odborníci a my jsme pak v jednotlivých jazykových skupinách rozebírali konkrétní věci – bavili jsme se o tom, co se nám daří, na co byly dobré ohlasy, ale i o negativních zkušenostech. Řadu impulsů bych chtěl přinášet i k nám.

Mohl byste uvést konkrétní příklad?

Každá země je něčím inspirativní, ale myslím, že se můžeme hodně naučit od Polska. Je to sousední země a působí u nás polští kněží. Je vidět, že polská církev věnuje veliké úsilí nápravě – po všech těch případech zneužívání, které se tam objevily. Pomáhá obětem a zároveň začíná systematicky řešit prevenci, aby se tyto věci už neopakovaly. Uvolnila pro to velký lidský potenciál. Zaujal mě zájem lidí v této oblasti pracovat a nabídnout své síly.

Papež ve videoposelství konferenci vyzval „sloužit obětem zneužívání a vnímat je jako společníky a protagonisty společné budoucnosti“. Daří se to v Česku?

Některé kroky se už podařily. Je ale důležité vnímat celou realitu, protože se pracuje na mnoha úrovních: biskupská konference, řeholní společenství, Charity, školy, skauti nebo jednotliví terapeuti, jako je například P. Drábek. Na konferenci ve Varšavě jsme prezentovali to, co už se u nás všechno dělá, a nemáme se za co stydět. Jen je třeba si to poskládat vše dohromady. Ale před námi je samozřejmě ještě hodně práce.

Daří se do toho vtáhnout i oběti, aby to mohly brát za své?

Něco už se povedlo, ale toto je jedna z oblastí, na které musíme víc pracovat. Na podobu spolupráce s oběťmi jsem se tam ptal několika odborníků, kteří nám přednášeli. Není to jednoduché, ale domů jsem se vrátil s předsevzetím udělat další kroky, abychom do prevence a řešení celého tohoto problému více přizvali samotné oběti.

Několik měsíců už existuje iniciativa „Někdo ti uvěří“, ve které se oběti zneužívání angažují. Může být pro církev partnerem?

Doufám, že ano. Před prázdninami tato iniciativa nabídla biskupům spolupráci a my jsme s jejími zástupci hned po plenárním zasedání na Velehradě (začátkem července) navázali kontakt. Právě v tomto týdnu bychom se měli poprvé sejít. Chceme mluvit o tom, jaké jsou možnosti vzájemné spolupráce, najít průniky.

Asi nejviditelnějším krokem pomoci obětem je kontaktní linka, kterou zřídila biskupská konference. Funguje podle vás dobře, nebo potřebuje změnu?

Funguje už přes tři roky a průběžně některé věci dolaďujeme. Věřím, že její zřízení bylo dobrým krokem. Vycházelo z volání obětí, aby se na někoho v církvi mohly obrátit s prosbou o pomoc nebo jen mluvit o tom, co zažily. Před covidem jsme se pravidelně scházeli a vyhodnocovali, jak se pomoc daří či nedaří. Covid vše zkomplikoval. Přemýšlíme samozřejmě o dalších formách pomoci obětem, kterým tato linka třeba nevyhovuje. Něco už mám v hlavě. Uvidíme, co se podaří, stojí to hodně na vhodných a ochotných lidech. Někdy se nám podaří někoho vhodného vytipovat, ale z různých důvodů se nechce zapojit.

Zmínil jste prevenci. Co dělat, aby byla účinná?

Jako podstatné vidím, abychom o problému zneužívání mluvili. A to především na místech, kterých se to týká – což je například kněžský seminář. Už při výběru kandidátů kněžství je třeba pozorně sledovat, kteří z nich nejsou vhodní a mohli by být potenciálním nebezpečím, a ty ostatní vhodně formovat a doprovázet a případně včas odhalit potíže. O zneužívání je třeba mluvit i ve školách a také ve farnostech. Lidé aktivní ve farnostech, jako například katecheté, mohou velmi pomoci dětem, které jsou ohroženy třeba i v rodině nebo jinde. Jsou s nimi v pravidelném kontaktu a mohou si všimnout, zda dítě nevykazuje nějaké varovné známky – podle toho, co říká, jak se chová. Konkrétním nástrojem prevence může být i třeba nedávno přeložený dokument italské biskupské konference, který celou problematiku pojednává komplexně. Měl by se dostat do všech farností a církevních institucí v ČR. I ten snad pomůže zvýšit naše porozumění a citlivost a lépe odhalovat, pokud se děje něco zlého.

Mohou v tomto ohledu pomoci i média?

Určitě ano. Bohužel se mi ale zdá, že se některá média věnují pouze skandálům. Je poměrně jednoduché napsat, kolik kněží se třeba v Polsku dopustilo sexuálního násilí, ale mnohem pracnější je vydat se na reportáž do nějaké Charity či církevní školy a popsat, jakým stylem tam už dávno pomáhají obětem nebo co dělají pro to, aby se takovému násilí zamezilo.

Bez odhalení některý případů skrze média by se ale o zneužívání mluvilo mnohem méně a bylo by pak asi těžší nastartovat ozdravné procesy.

Ano, je dobře, že se probouzí široké povědomí o tomto problému, který se netýká ani zdaleka jen církve, ale celé společnosti. Bohužel forma, kterou některá média volí, může být až kontraproduktivní. Vyvolává pochybnosti, otázky, odmítání. Pokud by případy zneužívání dokázala média referovat objektivněji a citlivěji, bylo by to myslím pro řadu lidí přijatelnější a více by je to vedlo k přemýšlení o tomto závažném společenském problému, i o tom, co pro to mohu udělat třeba i já.

Biskupové také vydali novelu instrukce, jak postupovat při podezření na sexuální zneužívání. Co přináší nového?

Pracovali jsme na ní rok a půl a upravovali paragraf po paragrafu. Vycházeli jsme ze zkušeností, které jsme už získali při řešení konkrétních případů zneužívání, a v této novele jsme se snažili odstranit nedostatky, které jsme v předchozí instrukci vnímali. Také bylo třeba zapracovat zásadní dokumenty a podněty, které v poslední době přišly z Vatikánu.