28. 9. 2021
|Na Velehradskou pouť jezdím pravidelně už odmalička. Z mého rodného Strání to není daleko a pouť vždy byla a je též příležitostí pro rodinná setkání.
Rodiče nám už jako malým vštěpovali, že si v první řadě jedeme připomenout odkaz soluňských věrozvěstů, poděkovat a prosit. Velehradské mše svaté měly a stále mají i jakýsi politický podtext. Jako devítiletý kluk jsem tam v roce 1985 zažil obrovský projev protestu proti komunistickému režimu. Tehdy tam dav vypískal ministra kultury, který se z pouti snažil udělat „mírovou manifestaci“. Tento zážitek a postoje mých rodičů k totalitnímu režimu v Československu měly později velký vliv na to, že jsem začal citlivěji vnímat dění ve společnosti, což vyústilo v mé členství v KDU-ČSL o necelých deset let později.
Nedlouho poté jsem si uvědomil, že už na Velehradě v roce 1985 se komunistický režim hroutil. Pamětníci si zajisté vzpomenou, že do tehdejšího komunistického Československa měl na Velehrad zavítat i papež Jan Pavel II. Obavy komunistů byly ale tak velké, že tuto návštěvu znemožnily.
Dočkali jsme se ho až po pádu totality v roce 1990. Tehdy jsem celou návštěvu Svatého otce sledoval ze schodiště nákupního střediska, které dodnes stojí přímo naproti bazilice. Stejně jako jsem přesvědčen, že začátek konce totality v Československu je spojen s Velehradskou poutí 1985, tak si myslím, že sametová revoluce začala už na svatořečení Anežky České v listopadu 1989. Režim, který se zmítal v agónii, sice ještě nepovolil návštěvu Jana Pavla II. v Československu, ale už nebyl schopen zabránit tisícům poutníků odjet do Říma na svatořečení naší národní patronky. Statečný postoj kardinála Tomáška v prvních dnech revoluce symbolizoval touhu drtivé většiny věřících po svobodě, a to nejen té náboženské.
Po 30 letech od zlomových událostí konce minulého století jsem se zúčastnil děkovné národní poutě do Říma k výročí Anežčina svatořečení. Tehdy jsem si vzpomněl, jak jsem v památném roce 1985 stál jako kluk v davu poutníků na Velehradě, který vypískal nejen komunistického ministra, ale s ním i totalitu a nesvobodu. Tehdy jsme veřejně a masově projevili touhu po svobodě. O pár let později jsme ji získali. Postupem času jsme si na ni zvykli a bereme ji jako samozřejmost. I dnes si však musíme stále připomínat, že svoboda samozřejmostí není, a nesmíme si ji nechat znovu vzít. Nenechme se za pár koblih a zmrzlinu koupit těmi, kdo nás o ni chtějí připravit.
O autorovi| ONDŘEJ BENEŠÍK, místopředseda KDU-ČSL a poslanec