21. 9. 2021
|Proč je pro Českou republiku dobré a výhodné být pevně zakotvenou zemí v Evropské unii?
Když pojedete od severu k Plasům či Manětínu na Plzeňsku, nemůžete minout Mariánskou Týnici. Kupole čerstvě opraveného poutního místa září do daleka. Po staletí jej zvelebovali řeholníci z Plas, po jejich odchodu však jedinečná stavba, navržená Janem Santinim-Aichlem, chřadla a počátkem 20. století se odvážně vyklenutá kopule zřítila. Až letos byl obnovený poutní kostel s oběma ambity otevřen. Díky evropským fondům.
V minulých letech z nich byly opraveny mj. kláštery v Teplé, v Plasech, částečně velehradský areál i třeba arcibiskupské zahrady v Kroměříži. Právě fakt, že jsme tzv. čistým příjemcem finančních prostředků z evropského rozpočtu, se často uvádí jako hlavní důvod, proč je dobré být členem Evropské unie. Je to jistě pádný argument, ale neměl by zakrýt mnohé další a závažnější důvody, proč Česká republika patří do Evropské unie.
Evropské fondy byly zřízeny brzy po založení Evropských společenství jako nástroj solidarity s chudšími regiony. Jejich smyslem je posílit ekonomickou úroveň v méně rozvinutých oblastech podporou zemědělství, vzdělávání, technologických inovací, regionálního cestovního ruchu a mimo jiné i významného národního kulturního dědictví, na které se ve státních rozpočtech nenachází finance.
O evropské fondy se ovšem mohla republika ucházet, teprve když dosáhla vysoké míry souladu tuzemské a evropské legislativy. Znamenalo to například přijmout zákon o veřejných zakázkách, aby nebylo jednoduše možné přidělovat veřejné peníze ani přátelům, ani vyděračům, ani vlastním firmám. Bylo také potřeba schválit zákon o státní službě, jehož účelem mělo být ochránit úředníky, kteří administrují veřejné prostředky, před tlakem politiků, nebo zákon o posuzování dopadu velkých staveb na životní prostředí. Jde jen o malou ukázku toho, že členství v Evropské unii nás v mnoha ohledech podporuje v tom, abychom rozvíjeli jemné předivo liberálních institucí (jak by řekli liberálové) nebo respekt k ústavně-právní tradici a kontinuitě institucí (jak by řekli konzervativci), tedy zkrátka právní stát, kde mají platit stejná pravidla, stejná práva a povinnosti pro všechny.
Podobné pojetí právního státu napříč Evropou pak v nebývalém rozsahu umožňuje spolupráci ve výzkumu, v podnikání i v obchodování díky mnohem menším transakčním nákladům, než kdyby spolupráce probíhala na bázi dvoustranných smluv. Naplno se tak může rozvinout efektivita moderních ekonomik založených na specializaci a dělbě práce, kdy se každý podnikatel může soustředit na to, v čem dokáže dosáhnout nejvyšší přidané hodnoty. Do zemí EU míří čtyři pětiny našeho vývozu, a co víc, vývoz se od roku 2004, kdy Česko do unie vstoupilo, více než zdvojnásobil a obchodní bilance je dlouhodobě zřetelně v plusu. Ještě před pár lety by to byl možná nejsrozumitelnější důvod pro členství v tomto klubu. Poslední roky ale ukázaly další klíčový rozměr evropské spolupráce, a sice reálný přínos bezpečnosti a stability evropského bloku. Nedávno se to ukázalo ve zdravotní oblasti, při koordinaci protiepidemických opatření a nákupu vakcín a zdravotního materiálu. V bezpečnostní oblasti spolupráce přinesla ovoce v boji proti terorismu a proti infiltrování ruských a čínských zájmových skupin. A koneckonců nezapomeňme, že Evropská centrální banka udělala hodně pro stabilitu eura, a tedy i dalších měn členských států a pro žádoucí předvídatelnost kurzového vývoje.
Všechny tyto skutečnosti jsou české veřejnosti známé. Dvě třetiny obyvatel jsou přesvědčeny o přínosu EU a ještě větší procento lidí miluje evropskou kulturu a považuje za důležitou evropskou spolupráci. A přesto se najdou politické síly, které otevřeně volají po czexitu nebo pokoutně integraci zpochybňují. Co je k tomu vede? Politologové často docházejí k závěru, že se na evropskou úroveň promítá nespokojenost s domácí politickou realitou.
A pak – a to je zásadní – zmiňovaný právní stát, svobody pohybu, podnikání atd. jsou jenom rámcem, hracím hřištěm, které je třeba využít ke společnému dobru. Tady nevystačíme s „právem kritizovat“, ale musíme si volit takové reprezentanty, kteří dokážou nabídnout dalším členským státům naše zkušenosti, dovednosti i ochotu férově spolupracovat. A kteří dokážou pozitivně ovlivňovat třeba i dění v dalších zemích díky podpoře a zázemí unie.
Kdysi se mne ptal jeden vlivný německý europoslanec, o co vlastně jde Václavu Klausovi, který tehdy jako prezident zarytě odmítal podepsat evropské smlouvy, které posilovaly práva občanů. Odpověděl jsem mu po pravdě, že vlastně nevím, co tím sleduje. A on zareagoval: „A proč ho tedy volíte?“