Kříž byl nástrojem smrti, a přesto z něj vzešel život. Bylo to něco, nač se nikdo nechtěl dívat, a přesto nám odhalil krásu Boží lásky. Proto je uctíván svatým Božím lidem a slaven v liturgii tohoto svátku. Evangelista Jan stál přímo u paty kříže, hleděl na zesnulého Ježíše visícího na dřevě (srov. Jan 19,35).

Co však Jan viděl? Jistě to, co ostatní: Ježíš, nevinný a dobrý, brutálně umírá mezi dvěma zločinci. Jedna z mnoha nespravedlností, jedna z mnoha krvavých obětí, které nemění dějiny, jedna z mnoha ukázek toho, že dobro je vyřazeno a zlo vítězí a prosperuje. V očích světa je kříž prohrou. I my jsme v nebezpečí, že se zastavíme u tohoto počátečního, povrchního pohledu, že nepřijmeme logiku kříže – že nás Bůh zachraňuje tím, když dovoluje, aby se na něm vyzuřilo zlo světa. Nepřijímat Boha slabého a ukřižovaného nebo jej přijímat jen slovy, a snít o Bohu silném a vítězném je velké pokušení. Kolikrát toužíme po křesťanství vítězů, po triumfálním křesťanství, které by bylo důležité a významné, oslavované a uctívané. Křesťanství bez kříže je však světské a stává se neplodným.

Svatý Jan viděl v kříži Boží dílo. Poznal Boží slávu v ukřižovaném Kristu. Navzdory zdání viděl, že neprohrál, ale je Bohem, který se ochotně obětuje za každého člověka. Mohl si zachránit život, mohl se držet stranou našich nejubožejších a nejkrutějších dějin. Přesto do nich chtěl vstoupit, „ponořit“ se do nich. Proto si zvolil nejtěžší cestu: kříž, aby se s ním člověk i v tom nejhlubším zoufalství mohl potkat.

Někteří svatí učili, že kříž je jako kniha, kterou je třeba otevřít a číst. Nestačí si ji koupit, prohlédnout a vystavit doma na pěkném místě. Totéž platí o kříži. Křížků je nespočet – v kostele, na krku, v domě, v autě, v kapse. Ale nedosáhne k nám, pokud se nezastavíme, nepodíváme se na Ukřižovaného a neotevřeme mu své srdce, pokud neužasneme nad jeho otevřenými ranami a nebudeme plakat před Bohem, zraněným z lásky k nám. Jestliže tak neučiníme, zůstane pro nás kříž nečtenou knihou, jejíž název a autora dobře známe, ale která nemá žádný vliv na náš život. Neomezujme kříž na předmět zbožnosti, a tím méně na politický symbol či znamení náboženského a společenského významu.

Z kontemplace kříže pramení druhý krok: vydávání svědectví. Myslím na mučedníky, kteří vydávali svědectví v tomto národě ve velmi těžkých dobách, kdy všechny okolnosti radily mlčet, skrýt se do bezpečí, nevyznávat víru. Díky Bohu zde dnes křesťané nejsou pronásledováni jako v mnoha jiných částech světa. Zesvětštění a průměrnost však svědectví znehodnocují. Svědek, který má kříž ve svém srdci a nejen na krku, nevidí v nikom nepřítele, ale pohlíží na všechny jako na bratry a sestry, za které Ježíš položil život. Svědek kříže nevzpomíná na křivdy minulosti a nestěžuje si na přítomnost. Tak se šíří víra: nikoli mocí světa, ale moudrostí kříže; nikoli strukturami, nýbrž svědectvím.