14. 9. 2021
|GLOSA Karla Pučelíka
Maďarsko je zemí, jejíž historie je prodchnutá křesťanskou tradicí. Kult prvního křesťanského panovníka sv. Štěpána nevyprchal ani po tisíci letech. I v době komunismu měla tamní církev hrdiny – například kardinála Józsefa Mindszentyho, který byl podobně jako nyní blahořečený kardinál Stefan Wyszyński nejen náboženskou, ale i morální autoritou celé společnosti.
Toto prostředí láká k tomu, aby se lidská mysl vracela k hrdinským bitvám za obranu křesťanské Evropy a k slavným okamžikům, kdy se církev těšila velkému státnímu nebo společenskému vlivu. Papež František se při uplynulé návštěvě však nevracel, naopak připomněl, že sebekrásnější a sebedůstojnější slupka může zůstat uvnitř prázdnou. Tamním biskupům připomněl slova Benedikta XVI. o křesťanské tradici. Ta není sbírkou věcí a slov jako nějaká krabice mrtvých předmětů. „Tradice je řekou nového života, která přichází od počátku, od Krista, k nám a zapojuje nás do dějin Boha s lidstvem.“
V závěru eucharistického kongresu pak věřící odrazoval od uzavírání se. „Kříž nás vybízí, abychom si udrželi pevné kořeny, ale bez utvrzování; abychom čerpali z pramenů a otevřeli se žízni mužů a žen naší doby.“ Kdekdo se tak mohl v neděli večer před usnutím zamýšlet nad tím, kdo že to dnes ve světě žízní. Možná se nad tím zamyslí i ti, kdo se dosud uzavírali do izolace v obavách, že řeka nového života podemele jejich kořeny.