K pochopení následujících řádek musím prozradit, že bydlím na jednom pražském sídlišti, takže v prostředí notně anonymním. Zdraví se tu jen dobří známí – třeba pejskaři nebo maminky z pískoviště; ani po letech člověk nezná všechny lidi ze stejného vchodu v paneláku, natož z toho vedlejšího. A i když nejsem těžký introvert, také vnímám mírně trapně třeba společné cesty výtahem: ptát se souseda po pár letech „a kterýpak vy jste“ se nehodí, politické narážky (včetně očkování) jsou dnes výbušné a téma počasí zase moc banální. Bližní ve výtahu většinou zarytě mlčí, případně se tváří, jakože se musí pekelně soustředit, aby vylovili ten správný klíč.

Proto mě tak pozitivně zaskočila epizoda, která se mi stala po krátké dovolené. Ani ne jednou týdně si zajdu nakoupit do malé prodejny potravin ob dva bloky, chodím spíš jinam. V téhle prodejně sedí za kasou už asi rok rozšafná paní z lidu, která při markování ráda povídá – ať už o konkrétním zboží, které drží v ruce, nebo o čemkoli, co jí zrovna slina na jazyk přinese. Angličané by řekli, že je fakt dobrá v disciplíně „small talk“. Ačkoli její přihrávky většinou snaživě rozvíjím, nikdy bych si nemyslela, že mě v té nekončící šňůře zákazníků vnímá jako konkrétní osobu.

Po návratu z dovolené si tedy vyrazím pěkně anonymně nakoupit, pocit soukromí ještě zvýrazňuje povinná rouška. Když mě paní Rozšafná v nedlouhé frontě zmerčí, úplně se rozzáří a povídá: „Jéé, jste to vy?“ V první chvíli jsem tak zaskočená, že se spontánně ohlédnu za sebe, koho že to tak srdečně vítá. Ale paní pokladní zdůrazní, aby nebyla mýlka: „Ale to je na vás, ráda vás zase vidím!“ No tohle… Skoro cizí paní, a v Praze! Je to vlastně první člověk, který mě po návratu z dovolené přivítal.

Kdesi jsem slyšela, že domov je tam, kde někomu chybíte, kde lidem není jedno, jestli tam jste, nebo ne. A nedávno jsem si v té prodejně mohla uvědomit, jak je milé, když vám to někdo dá explicitně najevo. Pro mě i drobné memento, abych také nebrala své nejbližší jako samozřejmost, jako inventář.