Jedním z možných klíčů k výběru z desítek promítaných filmů jsou ocenění z jiných filmových přehlídek. Takto lze s jistotou doporučit dílo Nikam zvlášť (2020) italského producenta a režiséra Uberta Pasoliniho, mimochodem synovce slavného Luchina Viscontiho. Film ověnčený cenou diváků hned ze tří festivalů je citlivým příběhem Johna – otce samoživitele, jenž se stará o svého čtyřletého syna. Jejich život je obyčejný, ale naplněný láskou a pocitem rodinné sounáležitosti. John má však před sebou pouhých pár měsíců života a žádné příbuzné, na které by se mohl obrátit. Rozhodne se tedy pro svého synka najít ideální budoucí rodinu. Podobně dojemným, ovšem obsahově i formálně odlišným dílem je drama finsko-íránského tvůrce Hamy Ramezana Nevíš dne (2021). Snímek, v němž autor zúročil své vlastní zážitky z dětství, vypráví o rodině íránských utečenců žijících na ubytovně ve Finsku. Tam čekají, zda stát vyhoví jejich žádosti o azyl. Navzdory náročné životní situaci nepropadají skepsi a svůj čas tráví v láskyplném rodinném kruhu. Jejich příběh je veskrze civilní, prosycený nadějí, složený z kratičkých poetických i jímavých okamžiků.

O trochu zádumčivější atmosféru nabídne francouzsko-arménsko-belgická koprodukce Až ustane vítr (2020). Prvotina Arménky Nory Martirosyanové zachycuje návštěvu francouzského kontrolora přijíždějícího na území Náhorního Karabachu. Ten má za úkol podat zprávu o provozuschopnosti zdejšího nově zrekonstruovaného letiště. O Náhorní Karabach vedou dlouhodobé spory Arménie s Ázerbájdžánem a pro tamní obyvatele má letiště nejen praktický, ale také vysoce symbolický význam. Drama, poukazující na složitost otázek teritoriálních hranic a svobody jednotlivce i celých národů, bylo mezi filmy vybranými k účasti na loňském – nakonec neuskutečněném – festivalu v Cannes, což samo o sobě ukazuje na jeho pozoruhodnost.

Vztahy s japonskou křehkostí

Febiofest nabídne také profil japonského tvůrce Hirokazu Kore’edy (nar. 1962), který je řazen mezi největší hvězdy světového uměleckého filmu. Svojí humanisticky založenou tvorbou navazuje na klasika japonské kinematografie Jasudžira Ozu (1903–1963), s nímž sdílí upřímný zájem o život obyčejných lidí. Kore’eda ve svých často dojemných, ovšem kýči na hony vzdálených příbězích zkoumá křehké rodinné vztahy zatížené mnohými vyřčenými i nevyřčenými bolestmi či překážkami. A zatímco Kore’edova novější tvorba si již nachází cestu do českých kin (Naše malá sestra, Zloději, Pravda), jeho starší snímky jsou k vidění pouze výjimečně. Kore’eda dosáhl mezinárodního uznání filmem Nikdo to neví (2004), v němž vypráví příběh čtyř dětí a jejich svobodné matky, která jednoho dne zmizí a své děti ponechá napospas osudu v malém tokijském bytě. Nikdo to neví nicméně není obžalobou dysfunkčních rodin. Je mnohem víc jemným a poetickým příběhem o chmurách dospívání i krásách dětského světa. A minout bychom neměli ani drama Přání (2011), jež získalo zvláštní uznání ekumenické poroty na festivalu v Hongkongu. Kore’eda v něm představuje osud bratří, kteří po rozvodu rodičů žijí daleko od sebe. Chlapci si sice často telefonují, ale jejich největším přáním je, aby zase žili pohromadě. Úsměvné rodinné drama ze současného Japonska opět předkládá téma rodinných vztahů i globálně sdělných sociálních problémů.

28. Mezinárodní filmový festival Febiofest.

Praha 17.–24. 9., regiony 20. 9. – 9. 10. 2021, program na febiofest.cz

O autorovi| Lukáš Jirsa, Autor je dramaturg TV Noe a filmový kritik