Ženy v šátkách s ustaranými obličeji a upracovanýma rukama zpívají tradiční mariánskou píseň, zatímco u vchodu kostela Svaté Trojice se tísní zvědaví návštěvníci, někteří s dredy. Je sobota dopoledne a v Eibentále, české vesnici pár kilometrů nad Dunajem, který tvoří rumunsko-srbskou hranici, právě končí mše svatá.

„Letos se bohoslužba stala poprvé součástí programu hudebního festivalu, takže do kostela přišla spousta lidí,“ raduje se P. Josef Přelouček (59), eibentálský rodák, který sem do české vesnice v rumunském Banátu jezdí z Gerniku, nedaleké další české vesnice.

Podobných vesnic je tady v okolí šest a žijí v nich lidé s českou národností. Jsou potomky krajanů, kteří sem přišli před 200 lety ještě za Rakouska-Uherska. Většina z nich je věřících. „Přeji si, aby mše svatá zůstala ve festivalovém programu napořád. Do mé farnosti patří ještě Rovensko nebo Bígr, kam jezdím sloužit. Na Bígru žije děkan Václav Mašek – už mu bylo 80 let – který tady kdysi taky sloužil. Dřív žilo na Gerniku přes tisíc lidí, ale dnes jich zůstalo tak 170, podobně jako tady. Do kostela chodí celé rodiny, protože víra se v rodinách předává. Děti jsou k víře vychované z domova,“ pokračuje kněz, který je také pravidelným čtenářem Katolického týdeníku.

„Jsme rádi, že nám sem noviny posíláte, takže se dočteme, co a jak. Lidé odtud odcházejí, protože tu před lety zavřeli doly a muži přišli o práci. Díky festivalu tady ale mohou někteří zůstat a něco si vydělat. Vždyť i proto tahle hudební akce vznikla. Kdo kolem sebe umí vidět krásu, zůstane duševně mladým napořád,“ dodává kněz, zatímco kostelník sfoukává svíčky před oltářem. Eibentálský festival, který volně navazuje na starší festivalovou tradici, letos nabídl stovku českých hudebních či divadelních programů, filmy nebo výlety a výšlapy.

„Když děláte práci s radostí, je to znát,“ přidává se do hovoru kostelník Jaroslav Pospíšil, jehož dcera Brigita pracuje během festivalu u stánku s občerstvením. „Nečekal jsem, že budu mít štěstí stát se kostelníkem, ale Bůh mi to dopřál. Jsem rád, že působím tady a nemusím nikam do ciziny,“ svěřuje se.

Kněz z Fulneku na dovolené

Spolu s P. Josefem Přeloučkem slavil mši svatou i P. Jan David z Fulneku. „Přijel jsem jako festivalový host, protože mám dovolenou,“ usmívá se kněz, který mši svatou stejně jako všechny festivalové dny i cestu půl kilometru dlouhým vlakem (18 vagónů s 1200 lidmi) ozdobil hrou na trubku. „Nikdy jsem tady nebyl, takže prožívám jedno překvapení za druhým, a jsem rád, že můžu poznat zdejší lidi i návštěvníky. Určitě se sem chci vrátit, třeba i mimo festival, protože zdejší atmosféru musím znovu prožít,“ říká P. David, který byl přítomen i slavnostní chvíli, kdy si v sobotu před západem slunce slíbily na kopci nad vesnicí věrnost dvě mladé dvojice. „Bylo tam všude kolem tolik lásky, až jsem byl dojatý. O lásce ostatně hovořil i otec Josef při mši svaté. Témata jako odpouštění nebo mít někoho rád jsou univerzální a všichni jim rozumí,“ dodává kněz.

Po mši se přítomným představil i ředitel Oblastní Charity Hodonín Václav Salajka. „Už několik let tady v českých vesnicích zajišťujeme pečovatelskou a asistenční službu, a teď začínáme i zde na Eibentálu. Žije tady v osamění hodně starých lidí, jejichž děti odešly pracovat třeba do Česka, a pomoc druhých potřebují,“ říká ředitel, který byl v rumunském Banátu mezi krajany poprvé už v roce 2006. A jedna z místních obyvatelek Mariška Ošan přiznává: „Dcera mě pořád zve k sobě do Písku, kde žije, ale já nechci. Jsem tady zvyklá, mám sousedy, se kterými promluvím, a támhle na kopci je hřbitov, kde leží i můj muž, který před dvěma měsíci zemřel.“

O autorovi| RADEK GÁLIS, Banát