Pokračujeme ve výkladu listu sv. Pavla Galaťanům (Gal 3,1-3). V předešlých katechezích jsme si všimli, jak apoštol varuje první křesťany před opuštěním cesty, po níž se vydali po přijetí evangelia. Riziko spočívá v tom, že upadneme do formalismu, což je jedno z pokušení, která vedou k pokrytectví – popření důstojnosti těch, které vykoupil Kristus.

Pavel staví Galaťany před rozhodnutí, která učinili, a před jejich životní okolnosti, které by mohly zmařit prožitou milost. Apoštolovo vyjadřování není zrovna zdvořilé, v jiných listech najdeme výrazy jako „bratři“ nebo „milovaní“, tady nikoli. Hněvá se a dvakrát je označuje za „pošetilce“. Pavel nemyslí, že by snad byli nerozumní, ale nazývá je takto, protože – téměř bez povšimnutí – riskují, že ztratí víru v Krista, kterou s takovým nadšením přijali. Neuvědomují si, že hrozí ztráta drahocenného pokladu, krásy, která spočívá v Kristově „novosti“. Apoštolův údiv a smutek jsou zjevné.

Obrací se k nim s dotazy, jimiž zamýšlí otřást jejich svědomím, a proto je tak důrazný. Jedná se o řečnické otázky, protože Galaťané velice dobře vědí, že jejich příchod k víře v Krista je plodem milosti, obdržené při hlásání evangelia. Galaťané mají na tuto událost pohlížet, aniž by se rozptylovali jiným hlásáním. Pavlovým úmyslem je zahnat tyto křesťany do úzkých, aby si uvědomili, co je v sázce, a nedali se zvábit hlasem sirén, který je hodlá přivést ke zbožnosti založené výlučně na úzkostlivém dodržování příkazů. Noví hlasatelé, kteří do Galácie dorazili, je totiž přesvědčovali, aby se vrátili zpět k příkazům Zákona, které vedly k dokonalosti před příchodem Krista.

Galaťané ostatně velmi dobře chápali, na co apoštol naráží. Zajisté zakusili působení Ducha Svatého ve svých společenstvích: tak jako v jiných církvích se také u nich projevila milosrdná láska a různé další dary. Když jsou takto přitlačeni ke zdi, jsou nuceni uznat, že to, co prožívali, bylo novým dílem Ducha. Na začátku jejich víry tudíž stála Boží iniciativa, nikoli lidé. Duch byl hybatelem jejich prožitku a umístit jej nyní do pozadí a upřednostnit vlastní konání – tedy dodržování předpisů Zákona – by bylo pošetilé. Svatost pochází z Ducha a je zdarma dána Ježíšovým vykoupením – to nás ospravedlňuje.

Pavel takto vybízí také nás k zamyšlení: Jak prožíváme víru? Zůstává láska ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista středem našeho každodenního života jako zdroj spásy, anebo se spokojíme s nějakou zbožnou formalitou, abychom uklidnili svědomí? Lneme k cennému pokladu víry, ke kráse Kristovy „novosti“, anebo dáváme přednost něčemu, co nás chvilkově přitahuje, ale potom zanechává v nitru prázdnotu? Pomíjivost často klepe na dveře našich dní, je to však smutná iluze, která nás vrhá do povrchnosti a brání v rozlišení toho, zač má skutečně cenu žít.