Hned se mi vybavil poněkud škodolibý a otřepaný vtip: „Slibuji ti lásku, úctu a věrnost až do smrti. A ani o vteřinu déle.“ Záhy mi zhořkl na jazyku, když jsem si vzpomněl, pro kolik párů byl odchod manžela z tohoto světa v určitém smyslu vysvobozením. Jedna žena, kterou muž, alkoholik, roky ponižoval a týral, se po jeho smrti opět vdala a daří se jí konečně dobře. I tak nikdy nezapomene týden co týden přinést na hrob svého zesnulého manžela čerstvé květiny. Smrt je rozdělila, ale její láska a věrnost přetrvala.

Otázku, co bude s manželskou láskou v nebi, ale musíme vzít vážně. Není nakonec touhou každé pravé lásky věčnost? Nezaznívá v ní tiché: „Nezemřeš“? A jak by štěstí nebe mohlo být plné bez milovaného člověka po boku?

Jako východisko k odpovědi můžeme použít už zmíněný manželský slib. Lásku, úctu a věrnost slibujeme „do smrti“. Odchod z tohoto světa je tedy posledním „činem“ manžela či manželky. Poslední výdech je završením manželského slibu. V nebi „se lidé nežení ani nevdávají“ (Mt 22, 30). Nebudou tam žádné výlučné vztahy, sex ani předávání života. Manželství je záležitostí tohoto času. A přesto budou manželé v nebi spojeni těsněji než kdykoli tady na zemi.

Manželský vztah je totiž jako paprsky kola a Bůh je jeho střed. Čím jsou mu oba manželé blíž, tím blíž mají i k sobě navzájem. A co teprve v nebi! Až jednou budou celí, s duší i tělem, v Bohu, budou zakoušet takovou vzájemnou intimitu (spolu i s ostatními svatými), o jaké se jim na zemi ani nezdálo. Nehledě na to, že součástí jejich radosti na věčnosti bude i pohled do tváře dokonale šťastného manžela či manželky. Už žádné utrpení, bolest a obavy. Už žádné rozdělení. Konečně spolu. Konečně opravdu doma.