31. 8. 2021
|Poprvé od roku 2003 se chystá papež navštívit Slovensko. Jak se mění víra a křesťané v této nám nejbližší zemi? KOMENTÁŘ P. Rudolfa Smotera
Když přijel Jan Pavel II. na Slovensko před osmnácti lety, byl už vážně nemocný a promluvy za něj četli jiní. Od lidí z jeho blízkosti jsem se pak v Římě dozvěděl, že z tehdejšího rozhodnutí jet nebyli příliš nadšení. Realisticky se ptali, zda cestu papežův organismus vydrží. Prakticky to znamenalo nepřetržitou pohotovost zdravotníků během celé návštěvy. Jak vlastně tři slovenské cesty vzácného hosta z Vatikánu (1990, 1995 a 2003) chápat? Jednalo se o projev lásky k jižnímu sousedu Polska, nebo za nimi bylo spíš gesto lékaře, který se častěji objeví tam, kde je zapotřebí dlouhodobá léčba?
Jan Pavel II. zažil dva totalitní systémy – fašismus a komunismus. Ovlivňovaly výchovu, myšlení i konání. Projevovaly se hesly a slavnostmi. Měly své ikony a učebnice. Jednomu šlo o povýšení jednoho národa na úkor jiných, druhý našel hybnou sílu v třídním boji a nenávisti mezi společenskými třídami. Karol Wojtyla se zasloužil o pád zdí v roce 1989 také svým magnetizujícím personalismem. Při jeho promluvách mnoho lidí vnímalo, jako by papež mluvil k nim osobně. Vícero duchovních povolání na Slovensku začalo právě takto.
Důležité je, že proti rudé ideologii Jan Pavel II. nebojoval vyhlášením nové ideologie, jen jiné barvy. Jeho učení nebylo oddělené od Zmrtvýchvstalého Krista. Bohužel v křesťanských komunitách se dál objevují prvky, které patřily do výbavy jejích pronásledovatelů. Můžeme připomenout jednu z nich – rétoriku moci. Argument, že „většina národa je křesťanská“, se na Slovensku donedávna využíval. Je ale třeba se ptát, zda jsou všichni věřící ztotožněni s hodnotami evangelia. A po Referendu o rodině (směřujícím k upevnění privilegií manželství muže a ženy) v roce 2015 to už zjevně neplatí. Hlasování bylo neplatné, protože se ho zúčastnilo jen nepatrně víc než 20 % oprávněných voličů a k platnosti byla zapotřebí nadpoloviční většina.
Letos se na Slovensku (jako i u nás – pozn. red.) konalo sčítání lidu, na jehož výsledky čekáme. Přihlášení se k jedné z náboženských společností je důležitější než v ČR, protože se od něho odvíjí také jejich financování. Počty věřících na Slovensku od roku 1990 klesají. Mezi důvody může být fenomén „sociologického křesťanství“, když hlavně na venkově patřilo k povinné kulturní výbavě jít v neděli do kostela a dát pokřtít své děti, bez hlubší formace a zájmu o obsah víry. Dnes se právě vesnické prostředí ukazuje jako náročné misijní prostředí. Zárodky nových, zdravých a živých komunit se objevují spíš v městské pastoraci.
V politickém životě se „náboženská“ karta ještě využívá, ale ne proto, že by sami politici byli s vírou ztotožněni. Jde jim pragmaticky o posbírání volební podpory, neboť křesťané patří mezi aktivní voliče. Připomíná to starý židovský vtip, ve kterém se tři židé procházejí po nudistické pláži a jeden z nich je pořádně pohoršený: „Fuj, nahota. S tím je třeba něco dělat, vždyť je to strašné. Mělo by se to nahlásit příslušným orgánům!“ Další dva si mezi sebou šeptají: „Poslyš, on je tak slušně vychovaný?“ – „Kdeže, má firmu na výrobu plavek.“
Paradoxem je, že stabilním politickým prvkem s jasným odkazem ke křesťanským základům je Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), které v roce 2016 vypadlo z parlamentu. Může se říct, že to je přirozený vývoj, který už na Západě proběhl. Zájem o principy víry ve veřejném životě schází a politici se zásadami voliče nepřitahují. Lidé zavírají oči před plagiátory vysokoškolských prací nebo politiky s rétorikou bez slušnosti a respektu.
Věřící dnes přitakávají novým mediálním autoritám a hlas služebníků církve není tak zajímavý. To je možné chápat jako ústup přirozené autority kněží, která byla charakteristická pro 90. léta. Je to patrné u tématu očkování, kdy věřící nezajímá pohled papeže (současného ani jeho předchůdců) na vakcinaci. Protipandemická opatření věřící aktivně přijímali od autorit státu ještě dřív, než je přes své diecéze tlumočili slovenští biskupové. Možná i proto se zákaz veřejných bohoslužeb na Slovensku řadí mezi nejtvrdší v Evropě.
Křesťané jsou v politickém životě rozptýleni napravo i nalevo. Proto je možné se pouze pousmát, když politici otevřeně alergičtí na víru straší před novou tzv. farskou republikou, která by využila motivy válečného Slovenského státu. K tomuto dědictví se hlásí Lidová strana – Naše Slovensko Mariána Kotleby, která, jak zjistil průzkum deníku Postoj, nemá mezi aktivními křesťany valnou podporu. Jde spíš o fenomén probouzejícího se nacionalismu, kdy se ztráta víry nahrazuje myšlenkou národa, což vidíme běžně ve Francii, Itálii nebo na Ukrajině.
Poněvadž působím na východě Slovenska a papež František tam navštíví Košice a Prešov, druhé a třetí největší město na Slovensku, můžeme se zastavit i u specifi k tohoto regionu, tak odlišného od západu země. Letos v červnu jsem potkal známé z Košic. Žijí a pracují v Praze a během dovolené mají možnost pozorovat a porovnávat, jak fungují rodiny a instituce v obou zemích. Přístup na východě označili za „balkánský životní styl“. Na úřadech, v nemocnicích a při hledání zaměstnání jdou do popředí známosti a konexe. Na schopnosti člověka se nebere až tak velký ohled.
Historicky je to asi dané vlivem byzantské kultury, kde je silně propojen oltář s trůnem. V praxi to vypadá tak, že pravoslavného kněze bychom i po roce 2000 našli v místním obecním zastupitelstvu. Tato mentální vazba ovlivňuje i katolické věřící. Mnozí z nich cítí nostalgii po časech před 17. listopadem 1989, kdy se v jejich vzpomínkách stát (jako dobrá matka) o všechno postaral. Když se začaly důležité podniky a zemědělská družstva zavírat, lidé byli nuceni odejít do zahraničí. Málokdo našel odvahu samostatně podnikat, i když by tu měl agroturismus dobré zázemí. Někteří si zvolili snadný příjem z obchodů – legálních, či nelegálních mezi Slovenskem a Ukrajinou. Něco naznačil oblíbený film Čára, natočený blízko ukrajinské hranice.
Jan Pavel II. i Benedikt XVI. byli pro lidi na Slovensku blízcí svých původem. Návštěva argentinského papeže je teď velkou neznámou. Přichází z jiného, latinskoamerického kontextu, kde se ještě rodí hodně dětí, kde jsou velké sociální rozdíly a jeho životní příběh je svázán s emigrací. To jsou všechno prvky, které na Slovensku nenajdeme. Proto je dobré, že papež František reprezentuje postoje, kterým bohatá Evropa, zaměřená na sebe, až tak nerozumí.
Na Slovensku je téma emigrace a přijetí utečenců – pro Františka tak důležité – v rozporu s veřejným míněním. Stačila zkušenost se 150 iráckými uprchlíky na konci roku 2015. Místo se pro ně našlo na západě země. Pro jejich přijetí sehráli důležitou úlohu věřící křesťané (občanské sdružení Pokoj a dobro). Většina společnosti ale měla výhrady, i když to byli iráčtí křesťané. Tento postoj ovlivnila historická paměť. Slovensko nikdy nebylo koncovým příjemcem běženců. Od poloviny 19. století zažilo jen vlny vystěhovalectví – ze země pod Tatrami do nového světa.
Papež František neúnavně zve křesťany k aplikaci sociální nauky církve. Využívání levné pracovní síly imigrantů, nevyplácení mezd a dětská práce se v jeho promluvách opakují jako refrén. Na Slovensku jsou tato témata ještě „spící princeznou“ (výraz Tomáše Halíka), kterou je potřeba probudit. I když mladí lidé mají s právy zaměstnanců pozitivní zkušenosti ze zahraničí – Německa, Itálie či Británie – do sociální oblasti se to ještě nepřetavilo. Proto si zaměstnavatelé můžou bez funkčních odborů dovolit vůči pracovníkům o mnoho víc než na Západě.
Rozdíl mezi postavami východních náboženství a svatými katolické církve je ten, že ti druzí se zobrazují s otevřenýma očima. Podle evangelia žijí ve světě, ale nejsou ze světa. Církev na Slovensku má též svou historii svatosti. „Svatí, už jen proto, že existují, i když nejsou známí, jsou příčinou toho, že na celé lidstvo přichází obrovské Boží požehnání,“ říká pravoslavný archimandrita Sofronius. A známý rusko-americký sociolog Sorokin dodává: „Svatí jsou experty na produkci ‚energie lásky‘, kterou tvoří ve velkém množství a v čisté kvalitě. Bez těchto expertů bude společnost nucená trpět nedostatkem lásky a harmonie, při přehnaném množství smrtelné nenávisti a oponování. Nezávisle na tom, co vše tito tvůrci lásky činí, minimální přítomnost těchto apoštolů altruismu je nezbytností pro tvořivou a šťastnou společnost.“
Takové tvůrce energie lásky má Slovensko v nových blahoslavených: Sára Salkaháziová z Košic, která v Budapešti chránila Židy před fašisty. Dontus Zeman, salesián, který prožil mládí v komunistickém vězení. Podobně jako řeholní sestra Zdenka Schelingová, pomáhající kněžím při útěku z vězeňské nemocnice (byl o ní natočen i kvalitní filmový dokument). K nim lze přidat také nenápadné děvče z východoslovenské obce Vysoká nad Uhom. Blahoslavená Anna Kolesárová byla obětí násilného sovětského vojáka při přechodu fronty v roce 1944. Její oblíbenost mezi mladými přitahuje do jejího rodiště ročně tisíce lidí. Když k nim přidáme nekanonizované laiky a laičky (např. tragicky zemřelou právničku Danicu Olexovou z křesťanské humanitární organizace Dobrá novina, která pomáhala v Africe), můžeme radostně říct, že tyto příběhy přesahují slovenské hranice.
I toto najde papež František na Slovensku. Věřící, jejichž vyznání víry má podobu západního i východního obřadu. Jejichž lidová zbožnost přitahuje na mariánská poutní místa stále mnoho lidí. Věřící, kteří se ještě modlí před mší svatou za své duchovní pastýře.
Autor je kněz košické arcidiecéze, působí ve farnosti Tibava. Vystudoval žurnalistiku v Římě na papežské univerzitě Santa Croce, publikuje v internetovém deníku Postoj.sk.