Touha rozpoznávat vynikající svědky víry a oficiálně uznávat jejich věrnost evangeliu provází církev od jejích počátků. Od roku 1969 se „výběrem svatých“ zabývá Kongregace pro blahořečení a svatořečení. „Spíše než ‚továrna‘, která neustále produkuje svaté, kongregace prověřuje, zda kandidát žil tak, aby mohl být nabízen jako příklad pro všeobecnou církev. Stojí za tím pečlivé kolektivní rozhodování, které trvá i desítky let,“ poodhaluje její prefekt, kardinál Marcello Semeraro, pro Vatican News. Na tzv. „kauzách“ spolupracují postulátoři, svědci, teologové, lékaři a duchovní. Podmínkou začátku šetření je „pověst svatosti“ neboli „životní integrita“, žití ctností (jako je naděje, láska, spravedlnost, uměřenost, pokora, štědrost aj.) a všestranně „plodný“ život.

Kanonizační proces začíná v diecézní fázi – po jeho otevření se sbírají svědectví i dokumenty a ustanoví se tribunál teologů a historiků. Když je hotov, postoupí se do Říma, kde je mu přiřazen relátor (zpravodaj), který pomáhá postulátorovi s přípravou svazku. Shrnuje poznatky z diecéze, aby co nejlépe rekonstruoval život kandidáta. „Pokud jde o osobnost z dávné doby, prověřuje její život ještě historická komise,“ dodává prefekt Semeraro. Když jsou hodnocení příznivá, putuje svazek k dalšímu posouzení kardinály a biskupy v kongregaci. „Poté výsledky schválí papež Dekretem o hrdinských ctnostech, mučednictví nebo obětování života u tohoto služebníka Božího, který se následně stane ctihodným,“ přibližuje kardinál.

Zkrácení délky kanonizačních procesů

Blahořečení je pak „mezistupněm“ na cestě ke svatořečení. „Když je kandidát mučedník, stává se blahoslaveným okamžitě, jinak je potřeba uznat zázrak na jeho přímluvu – vědecky nevysvětlitelné uzdravení, které posuzuje lékařská komise věřících i nevěřících. Ke svatořečení je pak zapotřebí druhého zázraku, který se udál po blahořečení,“ vysvětluje prefekt.

Od roku 1983 se doba procesů značně zkrátila. „V minulosti se muselo počkat 50 let po smrti kandidáta, než studium jeho života začalo,“ říká kardinál Semeraro. „Délka procesu ale závisí na více faktorech – vnitřních (složitost osoby nebo doby, ve které žila) i vnějších (ochota a připravenost týmu na kauzách pracovat),“ dodává. Od roku 1969 bylo blahořečeno 3003 lidí a svatořečeno 1479, každoročně se uzavře až 90 kauz. Papež Jan Pavel II. pravidla v 80. letech zjednodušil, což vedlo k nárůstu počtu světců ze všech kontinentů. Před pěti lety také papež František zavedl nové normy, které snižují náklady na kauzy – a tam, kde by na ně chyběly finance, pomáhá nově solidární fond.

Aktuálně je v římské fázi téměř 1500 kauz svatých, zatímco na úrovni diecézí celého světa je to přes 600 (podrobnosti na oficiálním webu causesanti.va). Jenom za letošní rok vyšlo zkoumání budoucích svatých na dva miliony eur (zhruba 51 milionů korun). „Skutečnost, že ne všechny kauzy skončí úspěšně, svědčí o vážnosti celého procesu. To ale neznamená, že ti, kteří nebyli navrženi k uctívání, nebyli vzornými lidmi,“ upozorňuje kardinál Semeraro. „Jak nám připomněl Druhý vatikánský koncil, svatost je všeobecným povoláním. Uznání svatým je přitom starobylá tradice: když se tehdy rozšířily zprávy o nějakém mučedníkovi nebo o někom, kdo žil evangelium vzorovým způsobem, byli tito lidé vyhlášeni za životní vzory a prostředníky před Bohem pro potřeby věřících,“ ohlíží se prefekt.

František a jeho „svatí odvedle“

Ostatně tématu všeobecného povolání ke svatosti se věnuje papežova exhortace Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte, 2018). František připomíná, že svatost není nedostupná. Používá výraz „svatí odvedle“ a jako příklad uvádí matky a otce, kteří milují své děti a tvrdě pracují pro svou rodinu, ale i nemocné lidi či postarší řeholníky.