Jednou se stalo, že i sami učedníci řekli: „To je hrozná řeč. Kdo to může poslouchat?“ (Jan 6,60). A mnozí ho nadobro opustili. A co na to Ježíš?

Řekl jen několik tajemných slov: „Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (Jan 6,65).

Snažil se naznačit, že Bůh nabízí svou milost jen některým? Že jsou lidé, o které prostě nemá zájem? Jistěže ne. Jestli je něco z evangelijního vyprávění opravdu jasné, pak je to skutečnost, že do Božího království je pozván každý. Ježíš to dával najevo na každém kroku. Stoloval s celníky a nevěstkami, přátelil se s hříšníky, zval do své blízkosti ztroskotance, nad kterými už všichni zlomili hůl.

Ač je to k nevíře, Bůh je zadarmo

Přesně v tom přece spočívala skandální zvěst, kterou rozhněval strážce pravověří. Do Božího království je s láskou přijímán úplně každý, vždyť „přišlo léto milosti Hospodinovy“ (Lk 4,18-19). Není náhoda, že právě těmito slovy Ježíš zahájil své veřejné působení. Ano, „ač je to k nevíře, Bůh je zadarmo“, jak to vyjádřil moudrý salesián Ladislav Heryán.

Proč tedy Ježíš říká „… není-li mu to dáno od Otce?“ Protože milost je nezasloužený dar. Jde ji jen vděčně přijmout, nic víc. Není-li takto přijata, nejde ji nahradit ničím jiným. Žádnou náboženskou výkonností, žádným dodržováním předpisů a hromaděním zásluh. Jsou tu nějaké vstupní podmínky? Je třeba se nejprve něčím prokázat? Ne.

Vždyť i základní kvality křesťanského života, víra, láska a naděje, jsou „vlité ctnosti“, jak říkávali církevní otcové. Sestupují shůry jako životodárná vláha. Nejsou výsledkem zbožného sebezapření. Jsou zázračným dílem Ducha Svatého v lidském srdci. Není čím se chlubit, není co stavět na odiv. „Co máš, co bys nebyl dostal?“ ptá se případně apoštol Pavel (1 Kor 4,7).

Takže kdo jsou ti lidé, kterým „není shůry dáno“? Žádní takoví lidé nejsou. Dáno je všem. Ale ne všichni nabízené dary chtějí. Jediným předpokladem přijetí Božího daru je – natáhnout ruku. Jenže právě s tím míváme největší problém. Dar, který přichází z nebe, lze přijmout jen s prázdnýma rukama. Kdo má plnou náruč vlastních zásluh, toho ani sám Bůh nemůže obdarovat. Je jako ten farizej, který si v modlitbě z celého srdce blahopřeje: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé… postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ (Lk 18,11-12).

Chceme mít jasné pokyny

My lidé máme rádi jasná pravidla. Bůh je ve svém nekonečném milosrdenství poněkud – nepředvídatelný. A to nás vyvádí z míry. Jeho láska, která nezná hranic a nezastaví se před ničím, je na náš vkus příliš neovladatelná. Chceme raději jasné pokyny, řád a pořádek, měřitelné ukazatele. Chceme mít situaci pod kontrolou, „odevzdávat desátky z máty, kopru a kmínu“ (Mt 23,23). Dáváme přednost vykazatelným vnějším znakům, abychom mohli sami sebe nebo druhé lidi ujistit, že si vedeme skvěle. Něco za něco, má dáti, dal, akce a reakce.

Důležité je očím neviditelné

Jenže takhle to v Božím království nefunguje. Hlavní zápletka Ježíšova střetu se strážci pravověří přece spočívá v tom, že samospravedlivé náboženství, založené na vnějších projevech zbožnosti, se úplně míjí tím, o co Pánu Bohu jde. Proto Ježíš dodnes, tak jako před staletími, provokuje samospravedlivé věřící tvrzením, že na vnějších projevech nezáleží. Proč? Protože Bůh se dívá k srdci. A „to důležité je očím neviditelné“, jak pěkně řekl Exupéry.

Dobrá, a na čem tedy záleží? I na tuto otázku najdeme v evangeliích odpověď. „Strom se pozná po ovoci,“ jak se dočteme v Kázání na hoře (Mt 7,16-20). A co je to za ovoce? Apoštol Pavel ho v listu Galatským popisuje docela podrobně: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání.“ (Gal 5,22).

Ano, to je ten nanejvýš srozumitelný Boží rukopis. To jsou ty zázračné vlastnosti a postoje, které Bůh působí v našich srdcích, když mu to dovolíme. To je ta nezaměnitelná kvalita, která vyzařuje z životů lidí jako svatá Anežka, Matka Tereza, kardinál Beran nebo papež František.

O autorovi| Pavel Hošek, Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské