Svatý Bernard z Clairvaux

Na 20. srpna připadá v liturgickém kalendáři památka sv. Bernarda, cisterciáckého opata a učitele církve.

Z následujícího textu je patrné, že tento mystik z přelomu 11. a 12. století nebyl žádný nepraktický snílek, ale že dokázal velmi trefně a vtipně pojmenovat různé vady a nešvary prostředí, kde žil. Nenastavuje občas zrcadlo i nám?

Pro toho, kdo se vynáší nad ostatní, je hanba, když nedělá něco víc než ostatní, z čehož by bylo zřejmé, že nad ostatními vyniká. A proto mu nestačí, k čemu pobízí společná Řehole kláštera a příklady Otců. Nesnaží se lepší být, ale lepší se zdát. Neprahne po tom, aby lépe žil, nýbrž aby se zdálo, že je lepší, aby mohl říct: „Nejsem jako ostatní lidé“ (Lk 18,11).

Více si lichotí za jeden půst, který koná, když ostatní jedí, než kdyby se sedm dní postil s ostatními. Prospěšnější se mu zdá jedna soukromá modlitbička než celá psalmodie jedné noci. Při jídle často bloudívá očima po stolech, aby litoval své porážky, když uvidí někoho, kdo snědl míň, a aby si začal krutě odpírat to, o čem si předtím myslel, že si musí nutně dopřát k živobytí – víc se bojí porážky na poli slávy než mučivého hladu.

Uvidí-li, že je někdo hubenější, že je někdo bledší, pak se považuje za bezcenného a nikdy nedochází pokoje. A protože nemůže vidět svou vlastní tvář, totiž jak ho vidí ostatní, dívá se – to může – na ruce a paže, ohmatává si žebra, osahává plece a bedra, aby poznal bledost a barvu své tváře podle toho, jak buď málo, nebo dostatečně vyzáblé shledá údy svého těla.

Konečně, ve všech záležitostech vlastních je podnikavý, ve společných líný. Na loži bdí, v chóru spí; a když celou noc při vigiliích podřimuje, zatímco ostatní zpívají žalmy, po vigiliích zůstává sám v oratoři, zatímco ostatní odpočívají v křížové chodbě; chrchlá a kašle, uši těch, kdo sedí venku, plní ze svého koutku sténáním a vzdechy. Když na základě toho, co soukromě, ale zbytečně dělá, vzroste o něm mínění prostších bratří, kteří samozřejmě oceňují skutky, jež vidí, ale nerozlišují, z čeho pocházejí. Tím, že ho v bídě blahoslaví, svádějí ho k mylnému domnění.

Zbožnost stavěná na odiv

Věří tomu, co slyší, chválí, co sám dělá, a nedává pozor na to, kam směřuje. Zapomíná na cíl a mínění o sobě přijímá od jiných. On, který ve všem ostatním věří víc sobě než jiným, v posuzování sebe sama věří spíš jiným než sobě, a tak už svou zbožnost staví na odiv nejenom slovně nebo pouhým poukazováním na své skutky, ale je v hloubi svého srdce přesvědčen, že je světější než ostatní. Když se dozví, že byl za cokoliv pochválen, zpupně to připisuje nikoliv neznalosti nebo dobré vůli toho, kdo chválil, ale svým zásluhám.

(… ) Kdo si o sobě myslí, že vyniká nad ostatními, jak by si o sobě nemyslel víc než o ostatních? Při shromážděních si sedá jako první, při poradách jako první odpovídá; přichází nevolán, připlete se bez příkazu; znova dělá pořádek v tom, co je v pořádku, znova dělá, co už je uděláno. Cokoliv neudělal nebo neuspořádal sám, o tom si myslí, že to není uděláno správně ani uspořádáno pěkně.

Soudí soudce, soudí dřív než ti, kdo soudit mají. Když přijde čas a on není povýšen do úřadu převora, soudí, že buď je jeho opat závistivec, nebo byl oklamán. Když je mu pod poslušností uloženo něco všedního, je rozhořčen a odmítá to, domnívaje se, že kdo se cítí způsobilý pro něco většího, neměl by se zabývat menším.

Svatý Bernard z Clairvaux: O stupních pokory a pýchy. Chvála panenské Matky (Krystal OP 1999)