3. 8. 2021
|Nedávné rozhodnutí papeže Františka ohledně slavení předkoncilní liturgie vyvolává dva druhy otázek: pastorační a disciplinární. Jak vidí debaty ohledně pravidel o formě slavení mše svaté liturgik?
Pokoncilní liturgie se liší od té předchozí nejen v rituální formě, ale především v teologii slavení: předkoncilní liturgie soustředí pozornost na kněze, pokoncilní liturgie vnímá jako nositele slavení celé shromáždění. Boží lid shromážděný kolem oltáře vytváří zcela odlišnou strukturu slavení, která je výrazně dialogická a plně odpovídá rituálnímu chápání dnešního člověka.
Diskuze ohledně formy liturgie odráží dvě důležitá hlediska života církve: rituální a sociologické. Liturgie je slavnostní rituál, odkazuje na Kristovo mysterium, které zpřítomňuje a jež má v člověku vzbuzovat úctu a vědomí přesažnosti a osobní odpovědnosti. Mimořádná (předkoncilní) forma svým rituálním průběhem a latinským slovníkem v některých věřících vzbuzuje větší zbožnost a vědomí mysteria. Naproti tomu řádná forma slavená v lidovém jazyce s akcentem na aktivní zapojení všech přítomných může působit příliš žoviálně a všedně, čímž jako by ztrácela charakter posvátna a zbožnosti.
Významným důvodem zájmu o mimořádnou formu je otázka existenční, tedy jak se orientovat a žít v sekulární postmoderní a liberální společnosti. V nabídce názorů a duchovních postojů hledá věřící člověk jasné zakotvení, je pro něj stěžejní otázka volby, autentického života z víry, morálních pravidel a spásy duše. Svoboda hledání a s tím spojeného rozhodování i osobní zodpovědnosti je pro mnohé svízelná, je jednoduší přijmout nabízená řešení, která prezentují tradiční skupiny křesťanů.
Papež Benedikt XVI. usiloval o narovnání vztahů s Bratrstvem sv. Pia X. a dokumentem Summorum pontificum (2007) umožnil všem kněžím slavit mimořádnou formu římské liturgie. Volba rituální formy podle dokumentu nebyla v kompetenci biskupů, kteří jsou zodpovědní za slavení liturgie na území své diecéze. Nové motu proprio papeže Františka (Traditionis custodes, více v KT 30) nejen vrací rozhodovací pravomoci ohledně slavení mimořádné formy do rukou biskupů, ale především řeší otázku přijetí závěrů 2. vatikánského koncilu a následné liturgické reformy, celého pokoncilního vývoje života církve.
Důvody k vydání tohoto dokumentu uvádí sám papež František, zdůrazňuje, že mimořádná forma se stala vnějším vyjádřením těch křesťanů, kteří začali zpochybňovat 2. vatikánský koncil a pokoncilní vývoj. Souběh řádné a mimořádné formy římského ritu je dočasným jevem, různá rituální praxe a odlišná teologická východiska nejsou řešením. Papež František jasně vytyčil další liturgický vývoj, přičemž se opírá o hlasy biskupů, kteří byli dotazování, aby se vyjádřili k dvojí liturgické formě, především jaké zkušenosti mají ze svých diecézí. Odpovědi se promítly do znění dokumentu, který zdůrazňuje význam diecézního biskupa a jeho pravomoci ohledně slavení mimořádné formy.
Jaké budou reakce na toto nové motu proprio, nechci předjímat, ale rozhodnutí neděláme s ohledem na to, zda je někdo přijme a pochopí, ale protože jsou správná, uvážená a promyšlená. Takto bych vnímal i nový dokument papeže Františka a předpokládám, že stávající praxe farností a kostelů, kde se slaví mimořádná forma, bude dále pokračovat. Nová omezení se netýkají způsobu slavení, ale jsou otázkou vymezení pravomocí, komunity slavící mimořádnou formu budou více komunikovat s místním biskupem, na kterém záleží, jak bude pastoračně v této otázce jednat a své nové kompetence uplatňovat.
O autorovi| Autor je kněz a docent na Cyrilometodějské teologické fakultě olomoucké univerzity, zabývá se liturgikou