Jako historik se ve slabých chvilkách ptám, jaký význam má studium dějin v běžném životě. Historických publikací se člověk nenají a ani se jimi nezahřeje, tedy pokud jich nemá opravdu hodně, že jimi může topit. Běžně o dějinách svého národa či regionu nepřemýšlíme, když nakupujeme nebo vedeme děti na hřiště. Pochopitelně. Horší to je, když se palčivé historické otázky vetřou do běžného života, protože zůstávají nedořešené a ukryté pod povrchem, odkud občas vyšlehnou jako plamen ze skrytého ložiska jedovatého plynu. Jak vypadá, když se národ nedokáže srovnat se svou historií a dědictvím předků, můžeme vidět třeba v Rusku, ale i v dnešní rozdělené Americe.

Ale nemusíme chodit daleko. I u nás umíme historická traumata skvěle vytěsňovat. Asi jen tak nezapomenu na vyprávění jedné paní, která vyrostla v příhraniční obci, kde se hned po válce udál jeden z nejhorších poválečných masakrů. Událost sice přímo nezažila, ale viděla, jak dozvuky té hrůzy zůstaly po desítky let hluboko uložené v nitrech jejích sousedů. Téma poválečných odsunů je stále živé, zkuste si třeba přečíst diskuze pod články, když má sudetoněmecký krajanský spolek sjezd. Vzepřít se stereotypům stále vyžaduje dávku odvahy. Proto jsem rád, že i u nás jsou jednotlivci i organizace, například sdružení Ackermann-Gemeinde nebo festival Meeting Brno, které nás s tím méně slavným z naší nedávné historie konfrontují a tím přispívají ke smíření.