27. července–2. srpna 2021
Aktuální
vydání
36
Předchozí vydání
Hledat
Publicistika
Publicistika

Obsah

Čtení na pokračování: Potkal jsem dvě tváře církve (4)

27. 7. 2021

|
Tisk
|

Přinášíme čtvrtou ukázku z připravovaného knižního rozhovoru s P. Vojtěchem Kodetem, který vydá nakladatelství KT a Doron. V následujícím úryvku tento karmelitán vzpomíná na seminární léta, resp. na jeden letní zážitek.

V semináři jako bohoslovec jsem každý rok o prázdninách organizoval vandry s mladými lidmi z různých farností. Pozval mě k tomu o několik let starší kamarád ze semináře Pavel Kupka. Tomu jsem vděčil za hodně – a taky za důvěru, kterou mi dal. Pojal jsem to jako křesťanský vandr: každý den jsme mívali společnou modlitbu a pro účastníky jsem si připravoval i nějaký výklad Písma. A přitom jsme putovali.

Jak jste se na ty vandry vůbec dávali dohromady? Šlo pořád o stejnou partu?

Ta se různě obměňovala. Domlouvali jsme se pouze písemně, ale nebylo to až tak složité. Pavel Kupka znal spoustu lidí. Pocházel ze severní Moravy, ale hodně známých měl i v severních Čechách. Takže jsme brali na vandry hlavně děti z rodin, které žily svou víru v nesnadných podmínkách. Díky tomu jsem poznal mnoho lidí na Litoměřicku a s některými, kteří s námi jako mladí jezdili na vandry, se vídám dodnes. Později jako starší bohoslovec jsem se díky jedné katechetce seznámil i s celými rodinami.

Utkvěla ti z těch vandrů nějaká důležitá příhoda?

Jedna byla klíčová. Chodili jsme po Strážovských vrších, ale asi v půlce vandru začalo strašně pršet. Dva dny v dešti jsme zvládli, vždycky jsme roztáhli stany, ale když už byly spacáky mokré, i všechno ostatní jsme měli promočené, dostal jsem strach hlavně o děvčata, aby neprochladla a neměla z toho zdravotní problémy na celý život.

Říkal jsem si, že musíme jít někam do tepla, a tak jsem zazvonil na faře v Ilavě. Otevřela paní hospodyně. Ptal jsem se, jestli je doma pan farář. A vysvětloval jí, že jsem bohoslovec, že jsme tady na vandru, celí promoklí a potřebujeme kdekoliv, třeba i ve stodole, přespat a usušit si stany, oblečení a spacáky. Odpověděla mi, že takové místo nemají, ale že to panu faráři vyřídí – a odešla. Za chvíli se vrátila a sdělila mi, že opravdu žádné místo nemají a že máme jít jinam.

Nečekal jsi to?

Ne. Bylo už šero, pozdě večer. Šel jsem na autobusové nádraží a zjistil, že jede ještě poslední autobus do Pruské. Před odjezdem mi v semináři jeden spolužák říkal, že když budu v tom kraji na vandru a něco bych potřeboval, tak v Pruské působí jeden hodný kněz. Vzpomněl jsem si na to a rozhodl se, že to zkusím. Když jsme vystoupili v Pruské, pořád lilo jako z konve, bylo nás dvanáct a všechno jsme měli mokré. Řekl jsem ostatním: „Počkejte tady u čekárny a já jdu na faru.“ Zeptali se mě: „Co budeš dělat, když nás nevezmou?“ – „To teď neřeším,“ odvětil jsem. „Modlili jsme se, ať se nás Pán Bůh ujme, a teď jdu zvonit na faru.“ To byl postoj, který mě doma naučili.

Když jsem na faře zazvonil, otevřel starší pan farář. Zeptal jsem se, zda jsem tam správně. Podíval se na mě a řekl: „Ty seš Vojtěch Kodet.“ To mě zaskočilo: „Jak mě znáte?“ – „Psal mi tvůj spolužák, že tady budete vandrovat, tak pojď dál,“ odvětil. Já na to, že bych rád šel, ale že mám s sebou ještě jedenáct lidí. „Tak pojďte všichni!“ řekl. To byla léčivá zkušenost – žádná stodola, ale otevřená fara, všude jsme mohli. Roztáhli jsme tedy stany a spacáky, abychom si je usušili. Hospodyně, sestra pana faráře, dala vařit čaj, začala krájet chleba a vytáhla sádlo, cibuli. Pan farář měl citeru, já zase kytaru, a tak jsme celý večer sušili, zpívali, hráli, bavili se a těšili se z toho, jak všechno dobře dopadlo. To byla nezapomenutelná zkušenost.

Během jednoho večera jste tak zažili dvě tváře církve.

Přesně tak, byly to dvě tváře – církev odmítající a církev přijímající. Druhý den nás pan farář přemlouval, že když ještě nemáme všechno suché, ať vyrazíme jen do okolí a na noc se zase vrátíme. A tak jsme tam ten týden prožili až do konce.

Co ti tyhle vandry daly do dalšího kněžského života?

Zaprvé jsem relativně mladý, už ve dvaceti letech, nesl zodpovědnost za další mladé lidi. Zadruhé jsem je vedl k Bohu – mluvili jsme o něm, o modlitbě, Písmu, svátostech, prostě o životě s Bohem. Samozřejmě, že to nebylo náplní celého vandru, bylo tam i hodně zábavy, po večerech jsme dělali táboráky, museli si sami něco uvařit, zkrátka jako na každém jiném vandru. Ale vedle toho jsme také mluvili o víře. Byla to i moje první zkušenost, kdy jsem musel s kůží na trh. V dětství jsem byl hodně plachý a nebyl jsem zvyklý vyprávět o tom, co prožívám. Přesto jsem vnímal, že je to první velká příležitost, kdy mohu mluvit o svém životě s Bohem – nejen teoreticky, protože v tomto směru jsem zatím neznal o moc víc než oni, ale na základě vlastních zkušeností. Tím, jak už jsem se vědomě snažil žít s Bohem, mít s ním vztah, modlit se, zasvětit mu svůj život, jsem byl o půl kroku dál než oni.