12. 7. 2021
|Odpočívat neznamená lenošit. Nedělat nic z toho, co je naše profese, není její ba ani šizením zanedbáváním, rodiny nebo farnosti. Pro mnohé je to nerozpoznaná nutnost. Proč může být nebezpečné nedbat na „dobíjení baterek“, jsme hovořili s psychiatrem a knězem MAXEM KAŠPARŮ.
Lenost je zanedbáním povinnosti, kdežto odpočinek je načerpáním sil ke konání dobra. Lenost nemůžeme rozlišovat jako aktivní a pasivní. Kdežto odpočinek tak dělit můžeme. Je proto nemoudré, aby listonoš, který ujde den co den hodně kilometrů, odpočíval vysokohorskou turistikou nebo aby řidič městské hromadné dopravy cestoval o dovolené autem po Evropě. Zlaté pravidlo jest: neberme si dovolenou na pár dnů. Ideální by byla dovolená na čtrnáct dnů až tři týdny. V prvním týdnu se sebe setřásat prach své profese, druhý týden vskutku odpočívat a poslední týden se psychicky připravovat na návrat.
Nedostatek odpočinku nevede k lenosti, ale k vyčerpání: duševnímu, tělesnému nebo obojímu. A pak pochopitelně k zanedbávání naší práce. Pokud je únava dlouhodobá, vede až k syndromu vyhoření. To už je diagnóza. A vyhoření pak už ovšem nelze řešit odpočinkem, ale buď změnou zaměstnání, prostředí nebo řízenou psychoterapií.
Dodržujme biorytmus, který jsme dostali od Boha: šest dnů pracovat a v neděli odpočívat. Člověk tu není pro neděli, ale neděle pro člověka. Také Ježíš usnul na lodi, když přišla bouře, odešel si odpočinout od lidí, vyzval učedníky k odpočinku. To platí i pro nás. Někteří zapálení křesťané bývají tak horečně pracovití ze dvou důvodů: buď trpí syndromem sebevykupování, nebo falešnou honbou za svatostí. V prvním případě se domnívají, že budoucí spása závisí na jejich vezdejší činnosti. Ve druhém případě chtějí k oné spáse přidat ještě zaživa svatozář. A je zde ještě jedna skupina, která se domnívá, že se horečnatou činností zbaví svých komplexů méněcennosti. Je na místě se zmínit také o takzvaném „zaslouženém odpočinku“, kterým se myslí důchodový věk. Doporučuji v tomto čase žít přiměřeně aktivně svému zdraví, konat i drobnou činnost, věnovat se něčemu, co jsme v době produktivního věku nestihli vykonávat. Nebyl na to čas. Skvělá je četba, studium, cestování. Pasivita v tomto věku vede k rychlejšímu stárnutí.
Trochu ano. Zvláště u té první skupiny našich sester a bratří, kteří se pachtí za svojí spásou až tak moc, že zapomínají, že člověk není spasen svojí činností, ale Boží milostí.
Měli bychom se naučit plánovat a hospodařit s časem jako s penězi. Pokud žijeme a jednáme chaoticky, bez řádu a plánování, o to dřív se unavíme. To chápejme jako prevenci. Veškerou svoji činnost si rozdělme do čtyř krabiček. V první mějme činnost, která je bezpodmínečně nutná. Ve druhé činnost, která je potřebná, ve třetí aktivitu, která je možná, a co zbyde, to je čas pro nás. A odpočinek řadím mezi nutné. Ale pozor! Můžeme si odpočinout od práce, nikoli od role. Otcovská role zůstane, i když jsou děti na táboře, a kněžská role také, i když je kněz na dovolené.
Kněz pracuje především po stránce duševní. Stejně jako učitel nebo vedoucí podniku. Mnozí lidé, zvláště ti, kteří to nikdy nezažili, žijí v přesvědčení, že vyčerpání z duševní práce buď neexistuje, nebo se nevyrovná vyčerpání z práce tělesné. Už jsem se zmínil o odpočinku aktivním a pasivním. Fyzicky pracující člověk by měl k odpočinku používat kanape, duševně vyčerpaný by měl k odpočinku používat sportovní obuv.
Rozumím. Ptáte se, jestli se může člověk unavit i v oblasti duchovní. Jestli se psychika a tělo vyčerpají nadměrnou aktivitou, pak duchovní život se vyčerpá naopak pasivitou. Pokud nedostává živá, dynamická víra stále novou energii, začne se pohybovat setrvačností a časem se zastaví. Odvolávat se potom na skutečnost, že i statická energie je energie, zde nemůže obstát, protože ona působí pouze směrem dolů.
Lidé se mě ptají, jak to všechno stačím. Odpovídám, že to nestíhám já, ale ono to stíhá mne. Jeden infarkt a jednu operaci srdce už mám za sebou. To je ono klepnutí přes všech dvacet prstů. Tak už dneska vykonávám jen kněžskou službu a odpovídám na otázky Katolického týdeníku.