Kolemjdoucí tak mohou přijít i v čase, kdy farníci v kostele gruntují. A úklidová četa si prý nestěžuje: jejím členům to pomáhá udržet na paměti, že Pan domácí, k němuž chovají úctu, je stále přítomen. A navíc může někoho „přijmout“ i ve chvíli, kdy se oni rozmachují před oltářem s koštětem a hadrem.

Když se dělá pořádek v Ostrově

„Považuji za důležité, aby lidé, kteří se starají o úklid kostela, měli přirozenou úctu k eucharistii. Obvykle pak pohyb po chrámu i chování při úklidu přizpůsobí skutečnosti, že i oni sami jsou tu sice doma, ale zároveň na návštěvě u vzácného hostitele,“ vysvětluje P. Marek Hric, duchovní správce západočeské farnosti Ostrov.

Na druhou stranu příliš velká „posvátná bázeň“ by mohla úklid přece jen komplikovat. Průběžné klekání a úklony před svatostánkem a oltářem nejsou při výkonech brigádníků úplně nutné. Je proto dobré gruntování začít třeba krátkou modlitbou, práci i farnost svěřit do Božích rukou a pozdravit Krista v eucharistii. „Před svatostánkem stačí pokleknout na začátku, při příchodu, při modlitbě a pak se pustit do práce. Klekat během úklidu opravdu není nutné a stačí pak projevit svou úctu při odchodu, po skončení práce,“ popisuje kněz doporučovanou praxi ve své farnosti.

Nejdeme na tržiště

„Co při úklidu opakovaně řešíme, je komunikace. U nás totiž zůstává kostel až k mřížce otevřený pro veřejnost. A člověk, když pracuje, má tendenci být hlučný. Jednak se potřebuje s druhými domlouvat, komentujeme své výkony, pokřikujeme pokyny. A v té slovní rovině se čas od času stane, že to někdy sklouzne k nějaké sportovní hale,“ podotýká P. Hric a s úsměvem doplňuje, že v „zápalu úklidu občas verbální komunikace neodpovídá sakrálnímu prostoru“. Jinými slovy: lidé začnou být hluční, mluví nejen „jak jim zobák narostl“, ale čas od času jim může uniknout i ostřejší slovo. Hospodin to jistě unese, když nám vidí do srdce, ale v kostele nejsme zkrátka sami. Když je otevřený, může kromě ostatních farníků přijít i někdo úplně cizí. „Buďme ohleduplní k sobě i k příchozím. Kostel je i v takových situacích důležité zachovat jako místo modlitby a v rámci možnosti klidu a snad i ticha. Ačkoliv bez vysavače se asi těžko obejdeme,“ dodává ostrovský duchovní správce.

Žádný piknik ani diskotéka

K úklidu přímo v kostele nepatří podle P. Hrice jídlo, pití či zábava. „V zimě, když uklízíme nebo farnice připravují květinovou výzdobu, jsme řešili pití čaje nebo kávy na zahřátí. Dopřáváme si je v sakristii. Pokud se úklid nebo výzdoba protáhnou, řešíme to pauzou s odchodem do farního sálu, kde se ohřejeme, posilníme a vydatně si popovídáme,“ usmívá se.

Co naopak může při úklidu pozdvihnout atmosféru a kultivovat i slovní projev, je hudba. Ideálně reprodukovaná, protože pozvat si k tomu varhaníka by bylo přece jen trochu rozmařilé. „Máme ve zvyku pouštět potichu hudbu v době, kdy je kostel otevřený a přístupný pro lidi. Proč tedy ne při úklidu, když se nebude ,hádat‘ s motorem vysavače. Ale i tady platí, že se sakrálním prostorem by měla korespondovat i naše volba hudebního žánru. Vhodná je chorální hudba, gregoriánský chorál či instrumentální skladby vycházející z náboženského prostředí. Hlasitost by měla být přiměřená a na rovinu říkám, že podle mě do kostela nepatří světská hudba,“ zdůrazňuje P. Hric. V nejedné farnosti je také zvykem při úklidu – zvláště mezi ženami – zpívat náboženské a mešní písně, zvláště ty oblíbené se známými texty či nápěvy.