Na stejné téma napsal před více než devadesáti lety Karel Čapek sérii fejetonů, aby dal čtenářům nahlédnout do vzniku Lidových novin, kde byl redaktorem. Nechali jsme se jím inspirovat, i když zdaleka nedosáhneme jeho mistrovství. Předně s ním lze souhlasit, že u novin není ani tak zvláštní, jak se dělají, jako spíš, že vůbec existují, že mohou denně nebo v našem případě každý týden vycházet. Ještě se nestalo, že by Katolický týdeník nevyšel – s omluvou, že redakce ulehla s covidem či chřipkou nebo že byl při uzávěrce výpadek proudu a redaktoři se nemohli dostat ke svým článkům. Jednou taková situace opravdu nastala a redaktoři museli naložit počítače do auta a dopravili je na místo, kde proud šel. Do tiskárny se odcházelo o pár hodin později, ale čtenáři nic nepoznali. Podobný stres přinášely za covidové pandemie lock-downy, zavřené pošty a kostely. Nejenže jsme tvořili noviny každý z domova, ale ani jsme neměli jistotu, že se dostanou ke svým čtenářům.

Zatímco u většiny lidí začíná nový týden v pondělí, v novinách uplynulý týden právě vrcholí. Je to ten nejhektičtější den: probíhá uzávěrka novin, aby navečer mohly být odeslány do tiskárny a vy jste je ve středu či ve čtvrtek našli ve svých schránkách. Do novin se totiž musí dostat ty nejčerstvější zprávy z domova i ze světa (právě o víkendu se v církvi děje nejvíc věcí) či aktuální glosy a komentáře, k nimž během dopoledne doputuje obrázek od našeho výtvarníka, který má dar glosovat témata duchovní i politická. Obvykle přijde ve dvou verzích, jedné lepší než druhé. „Viděli jste, co zas pan Hrubý nakreslil?! Kam na ty nápady chodí?“ žasneme často.

V pondělí dopoledne dopisují redaktoři poslední články („Kde to vázne? Už to máš mít dávno hotový!“), které projdou rukama editora („Tady se čtenář bude ztrácet a článek nedočte. Zjednodušme to.“) a korektorky („Fuj! Jak může napsat „stovky lidí přišli“, podmět je přece stovky!“). Ty se pak dostanou na grafické oddělení, kde probíhá tzv. zlom novin, tedy umisťování článků a fotek na jednotlivé stránky. Zde také v pozdních odpoledních hodinách stoupá adrenalin: mírně nervózní redaktoři, editor a šéfredaktorka usedají ke konečné kontrole novin – k tomu patří ladění titulků článků („Na téhle stránce máme v titulcích třikrát slovo „papež“, copak nevíte, že trojpapežství nikdy nedopadlo dobře?!“). Nakonec grafici všechny vyhánějí, aby měli klid na finální úpravu všech dat, jež odešlou k tisku. Kolem šesté večer pak všem hlásí: „Noviny jsou v tiskárně!“ Kdo má vyvinutý sluch, uslyší tu ránu. To nám právě spadl kámen ze srdce.

Porada začíná u kávovaru

Nové vydání novin tedy začne vznikat až v úterý na dopolední velké poradě. Ještě předtím vrčí ostošest redakční kávovar, aby i nevyspalý redaktor povzbuzen hořkým mokem ze sebe vydal ty nejlepší návrhy pro stránky, které má na starosti. Na ostatních pak je, zda mu to dovolí, nebo mu něco rozmluví. Anebo ho upozorní, že mu tam cosi chybí („A my nebudeme psát o těch falešných kněžích na Plzeňsku?“). Nejjednodušší to má v tu chvíli kolega z inzerce. Ten se ale zapotil předtím, když ji sháněl, a na poradě už jen občas podniká „invazi“ na další stránky („Potřebuji ještě někam umístit tenhle inzerát.“). A protože noviny živí vedle předplatného jen inzerce, která dovoluje, aby jejich cena byla přijatelná, redaktoři se tomu nijak nebrání. Mezi prvními hotovými texty nového vydání pak v úterý odpoledne bývá tematická dvoustrana, na níž dotyčný redaktor pracoval s předstihem, protože témata se plánují měsíc dva dopředu.

Ve středu bývá v redakci nejklidněji. Ten den si redaktoři domlouvají rozhovory a návštěvy nebo vyrážejí do terénu na reportáže. Také grafik si ještě bezstarostně pohvízdává, necítí se pod tlakem, vždyť se teprve rodí první stránky. To ve čtvrtek už bývá v redakci živější atmosféra a kávovar, tento věrný služebník redakce, opět vrčí ostošest. Šéfredaktorka a editor se dožadují článků, které měly být už hotové, a grafik začíná být nervózní, že nemá práci. Ale během dne se obvykle vše srovná, kolegové usednou k počítačům a rozhostí se ticho jako v kostele. Co byste také čekali v Katolickém týdeníku… A později i korektorka, která čte všechny texty nejdřív v počítači, dostává pořádnou várku papírových korektur.

V pátek se redaktoři věnují aktuálnímu zpravodajství a tomu, co přinese víkend a jak redakce události pokryje – zprávou, reportáží, komentářem či glosou. Odpoledne probíhá první malá uzávěrka, kdy se zároveň pro pondělní tiskárnu připraví přílohy novin (televizní, tematické, inzertní aj.). Nové vydání už dostává tvář, ale pořád se ještě může leccos stát, třeba vatikánské oznámení nového arcibiskupa či rezignace papeže, co vnese do již hotových stránek novin cimrmanovský „vichr z hor“ – a ten některé texty smete do koše, v lepším případě odfoukne do příštího čísla.

Ti, kdo pracují ve skrytosti

Redakce KT nejsou jen redaktoři. Ve skrytosti zde pracují nepostradatelní lidé jako asistentka redakce. Stará se o řadu věcí, které usnadňují redaktorům život – od distribuce pošty přes přepisy textů, vyřizování honorářů až po péči o návštěvy a ráno vždy vzorně připravený kávovar, kam míří první kroky „závislých“ redaktorů. Když zavoláte do novin, je to zpravidla první osoba, s níž vejdete do kontaktu, i když se návštěvy zvenčí nejdřív na „vrátnici“ potkají s umělou inteligencí, bezpohlavní „recepční“ (zkrátka AI dorazila i do KT, protože sídlí v budově plné IT specialistů). A pak je tu další klíčová kolegyně starající se o personální a provozní záležitosti, a především pečuje o naše předplatitele (jak tištěné, tak digitální verze novin). Teď má zrovna plné ruce práce s vánočními certifikáty – to když chcete dát někomu jako dárek předplatné KT. Navíc moc ráda fotí, takže její snímky můžete najít v novinách i na Facebooku.

Redakce KT je však mnohem širší rodina, která má své členy po celé republice. Jde o zpravodaje v osmi diecézích, kteří každý týden připravují zprávy do malého sešitu a jsou takovými tykadly redakce v terénu. Bez nich bychom se o spoustě akcí vůbec nedozvěděli. Jejich články mnohdy najdete i ve velkém sešitě. Navíc jeden z těchto regionálních kolegů má na starosti rubriku velkých rozhovorů a další zase celostránkové eseje do Perspektiv.

Noviny jim leží na srdci

Vnější okruh redakce tvoří i její spolupracovníci. Sem patří pětice fejetonistů a desítky odborníků na určitou oblast (církevní dějiny, teologie, pedagogika, politika, kultura atd.). Na ty se redakce v těchto záležitostech obrací, případně oni sami přijdou s nápadem. Někteří pak tvoří okruh kolem Perspektiv a několikrát do roka se scházejí v redakci na poradě. Zde se rodí nápady i na velká témata či eseje. Jiní do redakce příliš nezavítají, protože třeba žijí ve Francii nebo studují v Itálii. A nesmím zapomenout ani na naše dva teologické poradce, s nimiž můžeme konzultovat případný teologický problém. Všechny spojuje jedno: tyto noviny jim leží na srdci a jsou ochotni se dělit o své vědomosti, čas i zkušenosti.

Hlavně ovšem do této široké rodiny patříte vy, milí čtenáři. Protože bez vás bychom neměli důvod každý týden usedat na poradách, sbírat informace, vybíhat na akce, „potit“ své články a druhé k nim přemlouvat, hádat se mezi sebou i s grafikem, že by mohl zmenšit fotku, aby se ten můj „skvělý text“ nemusel krátit, snášet anonymy i vlastní chyby, které se vždycky vyjeví, až noviny vyjdou. (Pět lidí to četlo, a nikoho to nepraštilo do očí!) Takže vy jste vlastně ti nejdůležitější, a dokud tu budete, půjdeme do toho zas a znovu s vámi.