S jakými pocity jste knihu četl?

Pocitů se dostavilo víc, ale nejvýraznější byla úleva. Najednou jsem totiž četl o trendech, s nimiž se sám v životě české církve a v pastorační službě setkávám. Jan Loffeld k těmto trendům nabídl reflexi, která ukazuje cestu a smysl.

Jakou myšlenku máte na mysli?

Opravdu oceňuji, že Loffeld pojmenoval nástrahy tzv. optimalizačního modelu. O co jde? O situace, kdy vidíme, že se naše pastorační snahy míjí s účinkem. Získáváme pocit, že když budeme pracovat dokonaleji, úspěch se dostaví. Máme pocit, že se konečně začne dařit, až bude více kněží, až budeme lépe pracovat s laiky, až budou naše fary otevřenými centry. Tomu Loffeld říká optimalizační model. Jsou to svůdné myšlenky, ale dlouhodobě nás to naplňuje únavou a frustrací, protože samotné reformy nestačí. Loffeld místo toho nabízí obraz Bílé soboty – tedy času a prostoru, kdy si dopřejeme odstup a spočinutí. Neznamená to, že máme rezignovat na reformy. Naopak. Máme si ale uprostřed našich snah přiznat, že se nám pastorace vymkla z rukou. Teprve ticho Bílé soboty nás může dovést k setkání se Zmrtvýchvstalým.

Co to znamená pro vás na Lomci, který nazýváte poutním místem pro hledající?

Jsme zvyklí, že na poutní místa a do duchovních center přicházejí lidé, kteří hledají. Jdou na pouť, protože prahnou po uzdravení, radě, nadhledu, posile atd. Možná dnes ale lidé potřebují také pocítit, že i samotné poutní místo prožívá Bílou sobotu – vydává se na cestu a hledá. Papež František v jednom listu tvrdil, že poutní místa jsou důležitým prvkem pro obnovu Evropy. A možná právě tím, že mohou být místy hledání, kde na poutníky čekají lidé, kteří vědí, co to znamená hledat, nevědět, ztráta blízkého nebo smyslu života. Poutní místa se tak mohou vydat na cestu, která může být inspirací pro celou církev.

Po generace převládalo mezi křesťany přesvědčení, že v každém člověku se skrývá duchovní struna, která se dřív či později může rozeznít. Loffeld si ale všímá, že mnoho lidí žije šťastně bez Boha a tvrdí, že jim nechybí. Jakoby žádnou takovou „strunu“ neměli. Jak se tím mění přístup k evangelizaci?

Je to teze velice provokativní a sám Loffeld říká, že je potřeba ji dále ověřovat a propracovávat. Je-li tomu tak, paradigma evangelizace se skutečně mění. Myslím, že se můžeme hodně učit například od kaplanů v armádě nebo ve věznicích. Když u nás ve Vodňanech na státním gymnáziu učím filozofii nebo se podílím na adaptačních kurzech, musím ke své roli přistoupit jako vojenský kaplan. Nehraju si na to, že nejsem knězem. Mým cílem v tu chvíli ovšem nemůže být nábor nových členů do církve. Kdybych to ve státní škole dělal, zřejmě mě brzy propustí. Proto si se studenty vyjasňuji, co pro ně znamená, že je farář učí filozofii. Musejí se v tom cítit bezpečně. Vodňany jsou malé město. Když působím na gymnáziu, dostanu se postupem času téměř ke všem zdejším rodinám. Je to zajímavá brána k lidem, ale jak by řekl papež František, musím si při tom zouvat opánky před tajemstvím druhých lidí.

Odpovídá vaší zkušenosti, že přibývá lidí, kteří jsou nábožensky amuzikální nebo k duchovnímu světu lhostejní? Český název knihy je úderný: Když Bůh nikomu nechybí.

V německém originálu se kniha jmenuje: „Když nic nechybí tam, kde chybí Bůh“. To je důležitý posun. Zásadní je nepřistupovat k nevěřícím lidem se zjednodušením, že to jsou ve skutečnosti nešťastní chudáci, kterým pouze nedošlo, že potřebují Boha. Často to jsou velice aktivní, činorodí lidé, kteří mohou vést krásný a kvalitní život. A zdá se, že jim Bůh nechybí. Bůh bere v tomto pojetí lidskou svobodu natolik vážně, že nám dovoluje být šťastní i bez něj. Není pro člověka nutností, ale volbou. Jestli skutečně nechybí, ve mně zůstává provokací, nemám to v sobě uzavřené. Loffeldovy postřehy ale otupují hroty církevní sebedůvěry, že my máme klíče, které ostatní nemají. A že, až se ostatním pokazí život, přijdou si pro klíče za námi. Loffeld ukazuje, že jako církev stojíme před obrovským tajemstvím Boží existence, jež je větší než náš koncept duchovní struny, kterou čekáme v každém člověku. Ve mně ta kniha nespouští relativismus, že naše snažení nemá cenu. Naopak nás může vést k tomu, abychom dovolili Bohu být Bohem. Takovým, jaký on je. Ne takovým, jakého jsme si nadefinovali.

Změnil se po přečtení knihy pohled na vaše farnosti nebo společné promýšlení, jak tady být pro druhé a pro sebe navzájem?

My jsme tu knihu ve farnosti četli jako postní četbu. Nevybavuje se mi konkrétní krok, který bychom díky knize udělali. Ale myslím, že se snažíme i na farní radě dávat prostor Bílé sobotě. Neřešit jen praktické věci v zajetých kolejích, ale otevírat se i překvapivým nápadům. Umět poodhlédnout od toho, jak se to vždy dělalo. Umět říct: „Bože, tohle nám moc nejde. Prosím, ukaž nám, kudy máme jít.“

Máte konkrétní příklad?

Myslím, že takovou Bílou sobotou byl čas covidu. Vypadly nám nedělní bohoslužby, prožívali jsme bolest z odloučení. Ale hned, jak to bylo možné, jsme naskočili do starého režimu. Jak by vypadalo naše prožívání víry, kdyby kněz najednou na měsíc vypadl a nepřijela by za něj žádná náhrada?

Jak k takové proměně mentality mohu přispět jako jednotlivec?

Jako jednotlivci nejsme nezávislí na rozhodnutích, která učiní lidé ve vedení diecézí. Není to ovšem čekání na pokyny, které přijdou v obálce z biskupství. Je to spíše závislost amazonského pralesa, kde proměna ekosystému začíná ve stadiu bakterií. Pozoruji to na Šumavě. Staré smrky uschly a lámou se. Pod nimi je ale příroda neuvěřitelně kreativní, probouzí se a mravenci dělají svou práci. Prales naší církve se začíná měnit už tím, že otevřu Písmo a rozlišuji, jak žít jako křesťan ve 21. století. Cesta kupředu nicméně záleží především na kreativitě Boha a víře, že on svou církev vede a nemusíme se o ni strachovat, protože je Božím projektem. Bonaventura Bouše říkával, že církev, která nemá v srdci Krista, není vnitřně pravdivá a stejně umře. Nejsme zodpovědní za udržení církve při životě, nýbrž za vlastní život a svědectví. Pasuje mi k tomu citát od Tolkiena: „Nám nepřísluší zvládnout všechny zvraty světa. Jen udělat, co můžeme pro dobro let, do nichž jsme postaveni, vykořeňovat zlo na polích, která známe, aby ti, kdo přijdou po nás, mohli obdělávat čistou zemi. Jaké počasí budou mít, o tom my nerozhodujeme. Někteří se domnívají, že zlo dokáže udržet na uzdě jen velká moc, ale já to tak nevidím. Temnotu drží na uzdě drobné každodenní skutky obyčejných lidí, malé skutky laskavosti a lásky.“