21. 1. 2025
|„Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“ (Iz 43,1-2).
Kdo věří, důvěřuje. Nestojí strnule na místě, ale je v pohybu. Když jedna noha vykročí vpřed, druhá ji dorovná – a je tu krok a z něho pak chůze. Ta je vlastně úžasně sladěnou odpovědí našeho těla směrem k mysli, která dala podnět. A jen následným vyrovnáním rovnováhy nedojde k pádu.
Nejrůznější stezky a kráčení po nich jsou oblíbenou metaforou k důvěře v Boha. V rozhovoru níže psycholog a psychoterapeut Jaroslav Šturma říká, že přímočará cesta k důvěře vede z rodiny. Jde přitom o vzájemné obdarovávání: důvěra se rodí ze vztahu a vztah se rodí z předem dané důvěry. Jak po takové důvěře stoupat i na cestě víry, ukazuje P. Zdeněk Jančařík na příkladu světice Terezie z Lisieux, jíž loni věnoval knížku Růže z Lisieux. V nakladatelství KNA nyní vychází kniha Velká malá Terezie, která přináší 40 krátkých úvah sestry Veroniky Barátové o plnosti křesťanského života a důvěře v Boha podle sv. Terezie.
Ne každý ale byl vychován v náruči milující matky nebo otce. Ti „nevychovaní“ však mohou, podobně jako slavný literární uprchlý trestanec Jean Valjean, potkat „svého biskupa“ nebo – jak také dodává psycholog Šturma – najít Boží náruč v hlubinách svého srdce.
O důvěře v Boží mateřskou ruku hovoří zase kardinál Tomáš Špidlík v knize Svatý rok milosrdenství. Říká, že na Prozřetelnost můžeme nahlížet ze dvou různých aspektů: zaprvé jako na impulz daný na počátku, který působí uvnitř každého, a zadruhé jako na starostlivou péči z vnějšku, jako na mateřskou pomoc, bdící oko, které střeží milující syny. Obrazem jehněte, jež přeskočilo ohradu ovčína a ihned rozpozná mezi tisícem ovcí barvu srsti a hlas své matky a rozběhne se k ní, podpírá Špidlík první aspekt, slovy sv. Basila Velikého o „činnosti Boží, která se projevuje v přirozenosti zvířat pečujících o své bytí, kdy každý pozná, co mu náleží“. Jde o předvídavost. Ta existuje i u člověka, ale způsobem, který je pro rozumovou bytost důstojnější – vyžaduje naši svobodnou spolupráci. A kardinál Špidlík dodává: „I my se musíme starat o své bytí, předvídat ohledně nás samotných, a to ne prostřednictvím slepého instinktu jako zvířata, ale vědomě, s využitím inteligence a poznáním věcí. Musíme se nechat vést mateřskou Boží rukou.“