Máte nějaké nepřátele? Koho byste tak nazval?

První otázka a hned hřebíček na hlavičku. Přímost přijímám. Já osobně nikoho nepovažuji za svého nepřítele. Bohužel jsou lidé, kteří za nepřítele považují mě. Mrzí mne to, ale to je asi vše, co s tím mohu dělat. Nepřítel je opak přítele (amicus – nemicus). Lidově bych řekl, že je to někdo, kdo druhého člověka nenávidí, projevuje mu svou zlobu, skrytě i otevřeně s ním zápasí, přetahuje se, přeje a působí mu zlo. Důvod k nepřátelství může být oprávněný, anebo postavený na nedorozumění.

Mnoho lidí nepozná nepřátele, kteří jim skutečně usilují o život. Vojáci ano. Jak na ně tato zkušenost působí?

U vojáků je to trochu jiné. Armáda je součást výkonné složky státní moci. Nepřítele mu vlastně určuje státní moc. Na všeobecně lidské úrovni bychom mohli říci, že voják je úplně první obětí války či ozbrojeného konfliktu. Před nějakým časem se u mě zastavil jeden kolega a zamýšlel se nad tím, že byl dvakrát v Iráku. Jednou bojoval proti irácké armádě a podruhé školil její specialisty. Život přináší pestré paradoxy. Moc se mi líbí tradice mezinárodních vojenských poutí do Lurd. Tato pouť vznikla po druhé světové válce, kdy si němečtí a francouzští vojáci řekli, že jsou všichni věřící, a že když skončilo nepřátelství, měli by dělat něco pro přátelství. Tak začali putovat, scházet se a modlit se. Je zajímavé přemýšlet v tomto kontextu na chvíli, kdy pominou důvody nepřátelství v našich malých soukromých válkách a my začneme žít: vedle sebe, spolu, jeden pro druhého. Někdy mír po válce – ať už po té osobní nebo mezinárodní – vyžaduje heroické úsilí a trpělivost. Ale myslím, že je důležité nějak začít. Bůh pak požehná a pomůže.

Byl jste i na misi v Afghánistánu. Pro vojáky to může být nepřehledné prostředí. Jak si udržet vědomí, že ne všichni místní jsou moji nepřátelé?

Nejsem si jistý, zda nad tím vojáci tak mudrují. Oni tam jedou splnit konkrétní úkol. Určitě vnímají hodnoty rodiny, dětí (sami jsou třeba otcové, matky, bratři a synové), pokoje ve vztazích, vzájemné domluvy. Opoziční síly považují samozřejmě za hrozbu. Musí být proto velice obezřetní. Ale mise typu Afghánistán je již minulostí. V současnosti čelíme jiným staronovým typům ozbrojeného konfliktu – a to s sebou nese i otázky po vztahu k někomu, kdo, jakým způsobem a proč nás ohrožuje.

Jak to vypadá po návratu domů?

Snad jen poznamenám, že se vojáci samozřejmě těší domů. Váží si svého světa, rodiny, přátel, nemohou se dočkat, až vyrazí na pivo nebo na fotbal. Umí si po návratu užívat.

Může tedy voják coby křesťan milovat svého nepřítele?

Na tuto otázku odpovím „od lesa“. V hlavě mám jeden ze základních motivů filmové ságy Star Wars – Hvězdných válek. Objevují se tam profesionální vojáci Jediové, kteří se netrénují jen v boji světelným mečem, ale i v odolnosti mysli. Cesta k temné straně moci vede skrze nenávist a strach. To se snaží potlačit. Pak je jejich boj čistý. Pak minimalizují riziko nespravedlnosti. Pak odhalí skutečného protivníka, tedy toho, kdo v sobě chová nenávist a nezřízenou touhu po moci. Citovaný motiv je mi návodem k osobnímu postoji.

Co si z toho může vzít člověk, který není ani voják, ani Jedi?

Milovat nepřítele může nejen voják, ale potažmo každý, kdo se k druhému chová korektně, slušně, s respektem. Nedávno jsem doprovázel dva naše kolegy na turnaj v MMA (smíšené bojové umění). To jsou ti zápasníci v Oktagonu, kde zdánlivě neplatí žádná pravidla. Byl jsem však ohromen, že ve chvíli, kdy rozhodčí zápas zastavil, vzájemně si pomáhali na nohy, byli si schopni po zápase podat ruku, obejmout se, respektovat se. Jeden kolega mě pak ohromil, když řekl, že i když vyhraje, děkuje svému soupeři za zápas. Jen díky němu se může zlepšovat, poznávat své limity nebo slabá místa. I když se někdo považuje za mého nepřítele, svým způsobem mu děkuji, protože mne činí pokorným, připomíná mi mé nedokonalosti a slabosti. V této souvislosti mě napadl biblický příběh o Absolomovi, který svrhl na čas svého otce krále Davida z trůnu. Když David potupně opouští Jeruzalém, volá na něj jeden muž, vysmívá se mu a zlořečí. Když jej chtějí královi zbrojnoši umlčet, odpoví jim: „Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin. Snad Hospodin pohlédne na mé ponížení, snad mi Hospodin za to jeho dnešní zlořečení odplatí dobrem!“ (2 Sam 16, 11-12).