Mít alespoň nějaké ponětí o své minulosti, ponětí o tom, kde jsou kořeny mé identity, a to nejen jako jedinečné lidské bytosti, ale i jako součásti většího celku, patřilo vždy k duchovní a intelektuální výbavě lidí v našem kulturním okruhu. Ale pravda: někdy se nám z toho nekonečného množství dávných událostí, příběhů a letopočtů může pěkně zamotat hlava. Proč si to všechno připomínat? Nevěnovat čas něčemu důležitějšímu?

A proč si v těchto dnech připomínat zrovna událost z prvních dob křesťanství, jakou bylo svolání prvního ekumenického koncilu v maloasijské Nikaii? Odpovědi můžou být různé, ale třeba už jen proto, že tehdejší krize, vyvolaná alexandrijským presbyterem Areiem, by se nejspíš prohlubovala víc a víc, kdyby koncilní otcové oddalovali její řešení. Možná bychom také používali jiné termíny pro vyjádření naší víry anebo – ale to už je jen čirá spekulace – by i naše křesťanství mělo jinou podobu.

Největší zásluhu na svolání koncilu tehdy nepochybně měl císař Konstantin Veliký. Ten v době těsně před koncilem definitivně upevnil svou moc a stal se jediným vládcem Římské říše. Proto neměl nejmenší zájem na tom, aby rozhádaní křesťané kvůli nějakým – jak se sám vyjádřil – „malicherným sporům“ narušovali klid a stabilitu na území jeho říše. Jak ale dnes víme, Konstantin byl ve svých postojích v následujících letech značně vrtkavý – střídavě se přikláněl na tu či onu stranu sporu, jednou posílal do vyhnanství biskupy nakloněné Areiovu učení, jindy zase biskupy zastávající ortodoxní pozici.

Věříme, že četba této dvoustrany nebude pro nikoho promarněným časem, jakkoli je jasné, že tu lze postihnout jen nepatrný zlomek, který ani zdaleka nemůže vyčerpat toto nesmírně bohaté a fascinující téma. Čtenářům, kteří by se chtěli dozvědět víc, pak doporučujeme pár knižních tipů, včetně posledního čísla revue Salve.

A čerstvá zpráva na závěr: cílem první oficiální cesty nově zvoleného papeže Lva XIV. do zahraničí by měla být právě Nikaia (dnešní turecký Iznik) na oslavu 1 700. výročí Prvního nikajského koncilu.