3. 6. 2025
|Jubilejní rok nás zásobuje promluvami o naději. Jak ji ale skutečně najít, když často prožíváme spíše její opak – beznaděj či bezmoc?
Martin Fojtíček, zakladatel plzeňské organizace Ledovec, která podporuje lidi s duševním onemocněním na jejich cestě k zotavení, věnoval právě naději kus své disertační práce na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. „Naděje je v procesu zotavení, který se nyní v péči o duševní zdraví hodně používá, naprosto základní pojem. O tom, co naděje je, se ale nikde v literatuře moc nedočteme,“ vysvětluje Fojtíček, proč se do výzkumu pustil. Během své praxe v Ledovci i studia si čím dál víc uvědomoval, že současné vědecké myšlení je silně ovlivněno statistikou. Nemocní se ptají lékařů, jakou mají naději na uzdravení, a oni jim odpoví procentem pravděpodobnosti. „Ale naděje jde proti pravděpodobnosti. Když mám rakovinu, potřebuji naději, ne pravděpodobnost,“ zamýšlí se tento doktorand Institutu pro sociální zdraví olomoucké teologické fakulty a zároveň upozorňuje, že si naděje s vědou neprotiřečí. „Americký františkán Richard Rohr napsal, že naděje je transracionální. Nejde proti rozumu, nýbrž jej překračuje. Biblicky řečeno: naděje je bláznivá.“ V klinické praxi se Fojtíček setkává s tím, že nestačí, když se o naději mluví. Mnohem více ji přinášejí lidé, kteří se sami s duševním onemocněním setkali a zotavili se – tzv. peeři, parťáci, vrstevníci. Beznaděj může být projevem nemoci, nicméně občas potká kohokoli. „Naděje není o dobrých zprávách z fronty. Je možná spíš poezií než prózou. Ctností, která bloudí v krajinách transcendentna,“ líčí Fojtíček a dodává: „Výborný postřeh měl písničkář Jiří Smrž, když říkal, že naděje je pro ty, kdo ji nemají.“
73 % lidí v německy mluvících zemích prožívá bezmoc tváří v tvář globálním krizím současnosti. Toto číslo zaujalo rakouskou psychoterapeutku a salvatoriánskou řeholnici Melanie Wolfers SDS. Dané téma ji jako znamení doby provázelo už delší čas, až ho přetavila do knihy s názvem Odeberte sílu bezmoci. Objevte sílu, která je ve vás (2023, vyšla pouze německy). Cesty z beznadějných situací jsou dlouhé, ale podle ní mohou být v tíživé chvíli dobrými průvodci některého ze zdrojů vnitřní síly – vděčnost, radost, důvěra, odpuštění, naděje, činorodost, zastavení se. „I v těžké situaci se mohu zamyslet: nevidím náhodou v temnotě pár světlých záblesků?“ odpověděla řeholnice redaktorce lifestylového časopisu Unsere Welt (Náš svět) na otázku, jak se dá v beznadějných situacích prožívat vděčnost.
O drobných záblescích uprostřed beznadějných situacích píšeme na celé dvoustraně. Mohou jimi být příběhy Hany Oravcové nebo projektu Bez mámy. A o světle ve tmě mluví v rozhovoru také kněz, psychoterapeut a supervizor P. Marek Jargus. Ten pro KT přiznává, že mluvit o naději může být zrádné. „Už od začátku Jubilejního roku se bojím, že nám slogany o naději rychle vyčpí. Snažím se kolem ní tedy nejásat a spíše ji poctivě hledat,“ říká. Nachází ji především v drobných milostech, které přicházejí navzdory těžkostem. „Snažím se více si jich všímat – a vidět je v nadšení účastníků kurzu Umění naslouchat, na němž se právě podílím, v celoročních duchovních cvičeních našeho ostravsko-havířovského chlapského společenství či v dobrých lidech okolo mě.“