Jaká je historie vaší komunity?

S přáteli jsme se nejprve od devadesátých let potkávali na faře v Domaslavi, kde jsme už tehdy pořádali literární setkání, koncerty, duchovní cvičení. Začali jsme pak hledat větší dům, kde bychom mohli trvale žít a nabízet podobný program. Biskupovi Františku Radkovskému se naše komunita líbila a nabídl tou dobou asi deset opuštěných far po celé plzeňské diecézi. Jednoznačně jsme se shodli, že naše místo je v Holostřevech – přestože dům byl z nabídky nejzchátralejší, v dezolátním stavu, bez sítí.

Nadšením jste zřejmě museli leccos překonat…

Od začátku má dílo charakteristiky, které přetrvávají dodnes. Hlavně je to práce dobrovolníků, na jejich tisících odpracovaných hodin vždy všechno stálo a stojí dodnes. Základním zdrojem financování jsou také příspěvky příznivců. Práce sice postupuje pomalu, což je určitá daň za tento typ podpory, ale má to v sobě zároveň sílu. Dalším rysem je, že lidé v nejbližším okruhu komunity jsou laici, já jsem od svých pětatřiceti trvalý jáhen. Zároveň mělo celé dílo od začátku sympatie biskupství.

Kdybych u vás chtěla jako laik uspořádat výtvarný seminář, jehož náplní by byla třeba práce s přírodními materiály a meditace na téma Stvořitel, jak byste rozlišoval, jestli to k vám patří?

Prakticky to funguje tak, že v komunitě plním roli spirituála, tedy duchovního doprovázejícího. Podle církevního práva jsme soukromým sdružením věřících, což je forma, kterou často mají nově vznikající komunity a hnutí. Máme duchovní autoritu, kterou navrhujeme biskupovi ke schválení – nyní je jí generální vikář plzeňské diecéze P. Petr Hruška. Ten je s námi v poměrně úzkém kontaktu. A nakonec máme garanty duchovního programu, aby zde byl i určitý pohled zvenčí – těmi jsou karmelitka Denisa Červenková a jezuita Petr Vacík. Oba jsou do této funkce oficiálně jmenováni biskupem. A k vaší otázce: teď v červnu máme například program Kontemplace a kreativita, který připomíná, co jste popsala. Nejde nám ani tolik o formu – ta může být různá – ale o to, z jakého ducha ty aktivity vychází a kam člověka vedou. Pokud směřují k větší vnímavosti, ztišení, hledání vztahu ke Stvořiteli, do našeho prostoru zapadají. Dá se říci, že naše dílo tvoří na jedné straně duchovní cvičení, obnovy a vzdělávání a na druhé straně hudební či divadelní festivaly, ale pořád jde jen o různé výrazové prostředky, jež spojuje duchovní podstata. Klíčová je pro nás také kristovská povaha celého díla. Nejde tedy tolik o předávání informací, jako spíše o celkovou kultivaci, formaci člověka. A za ty roky se zde vystřídala spousta přednášejících z různých oborů. I o to nám jde, aby se tu scházeli lidé, kteří by se jinak nepotkali.

Zmínil jste kristovskou povahu celého díla. Jak je formuje?

Základem je kontemplace – jako určitý typ pozornosti a přítomnosti. Navenek je to možné pozorovat třeba tak, že na všech setkáních, včetně vzdělávacích akcí nebo hudebního festivalu, bývá součástí programu tichá kontemplativní modlitba (ráno, večer a někdy i v poledne) a také nedělní bohoslužba. Často k nám přijíždějí lidé hledající svůj duchovní směr nebo ti, kdo nejsou zakotveni v církvi. Právě tento typ modlitby, ta možnost vstoupit do ticha, pro ně bývá inspirativní. Často se také stává, že se tu někdo zúčastní bohoslužby vůbec poprvé v životě.

Určitě tomu pomáhá prostor kostela, fary, kaple…

Kapli na faře nemáme. Záměr vybudovat ji sice byl, ale nakonec jsme upřednostnili pokoj k ubytování, aby mohlo přijet co nejvíc lidí. Kostel je navíc hned vedle fary, s velmi přívětivou architekturou, takže meditace a modlitby probíhají tam nebo ve farním sále či na příjemném venkovním místě u fary. Jde nám opravdu o vytváření prostoru pro ztišení, naslouchání sobě samému a Bohu. Je to také otázka jazyka, jak mluvit – a to nejen slovy, ale i symboly – při bohoslužbě, aby řeč byla autentická, obsahovala vše podstatné a zároveň oslovila ty, kdo církevní jazyk neznají. Pro nás je to velké téma. A ještě dodám, že se věnuji individuálnímu duchovnímu doprovázení. Lidé, kteří na ně docházejí, jsou nejméně z poloviny ti, kdo nežijí v církvi. I proto při každém takovém setkání dohledávám jazyk, jak o Bohu mluvit.

Co vám pomáhá při formování takového jazyka?

Nejvíce asi neustále prohlubovaná a kultivovaná zkušenost, jak koho jaký typ řeči může oslovovat, kde jsou meze jazyka, jak sdělení funguje. Dále je to sdílení s těmi, pro něž je to rovněž téma – například pro skupinu lidí, s nimiž teď chystáme kurz duchovního doprovázení při pražské Evangelické teologické fakultě. A pak jsou to samozřejmě knihy, které s tím vším souvisí, třeba Otevřená mysl, otevřené srdce od Thomase Keatinga, Kontemplativní exercicie od Franze Jalicse, duchovním doprovázením se zabývá i Józef Augustyn a mnozí další. Inspiraci nacházíme samozřejmě též v kontemplativní křesťanské tradici sv. Jana od Kříže, sv. Terezie z Avily, ze současných postav pak například u Richarda Rohra.