Už v Markově evangeliu čteme o trpké zkušenosti Ježíšových učedníků, na něž se obrátil jistý člověk s prosbou, aby z jeho syna vyhnali zlého ducha, který ho neustále trápil, ale jim se to nepodařilo. Nakonec se musel chopit iniciativy sám Ježíš a zlému duchu přikázal: „Vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ A tak se stalo. Když se ho pak učedníci ptali, proč jejich pokusy vyšly naprázdno, odpověděl: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou a postem“ (Mk 9,29).

Modlitba a půst jako nejúčinnější zbraň proti zlému duchu – tak tomu už v raných dobách křesťanství rozuměli lidé, kteří odcházeli na egyptskou poušť, aby tam dosáhli spásy a klidu duše. „Jako ty nejprudší jedy vyhánějí jedovatá zvířata, tak modlitba a půst zaplaší nečistou myšlenku,“ prohlásila blažená Synklétiké, která po smrti svých rodičů vedla na poušti přísný asketický život (Apofthegmata).

Postíme se hlavně kvůli Bohu

Jak by tedy křesťané měli správně smýšlet o vztahu půstu a modlitby? Kdysi o tom moc pěkně psal americký pravoslavný teolog ruského původu Alexander Schmemann (1921– 1983). Poukázal na jistou paralelu mezi dvěma událostmi, o nichž se můžeme dočíst v Bibli. O té první se vypráví na začátku Starého zákona, zatímco o té druhé hned v prvních kapitolách zákona Nového. První událost se týká toho, jak Adam, první člověk, porušil půst v zahradě Edenu, když jedl ze stromu, z něhož Hospodin zakázal jíst. Adam byl pokoušen a pokušení podlehl. Následovalo vyhnání z Ráje a podřízení smrti. Druhá událost se vztahuje ke Kristu, novému Adamovi, který svou veřejnou činnost začal půstem. Nový Adam byl rovněž pokoušen, avšak pokušení nepodlehl. „Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí…“ (Mt 4,2). A přemohl smrt, umožnil lidem návrat do Ráje a daroval jim věčný život.

Než se však my sami začneme postit, je třeba se náležitě připravit, píše jinde teolog Schmemann. Příprava spočívá nejen v tom, že se budeme obracet k Bohu s prosbou o pomoc, nýbrž že také veškeré naše postní snažení nasměrujeme k Bohu. To jsou hlavní důvody, proč nelze půst oddělovat od modlitby. Postíme se především kvůli Bohu. Boží přítomnost bychom proto měli zakoušet i na našem těle, které je jeho svatyní. Z toho důvodu bychom i k tělu – ať už jíme, či konáme cokoli jiného – měli přistupovat s náležitou úctou a pokorou.

Nezávisle na tom, nakolik je náš půst upřímný a opravdový, vystavuje nás zkoušce, oslabuje naše tělo, přináší pochybnosti a podrážděnost. Snažíme se nepodlehnout, ale – žel – někdy i prohráváme. Bude-li ovšem náš půst opravdový, ukáže se, nakolik je náš život zakořeněn v Kristu. Víra, jež není konfrontována s pochybnostmi a zkouškami, je jen málokdy opravdová. Růst v křesťanském životě není možný bez zkušenosti omylů a pádů. Na cestě ke svatosti neexistují zkratky, musíme platit plnou cenu za každý další krok, za každý další stupeň.

Náš půst by tak měl být skromný a měl by mít i určité meze. Ale současně by měl být důsledný a neměli bychom ho bagatelizovat. Je třeba vždy poctivě odhadnout vlastní mentální i fyzické možnosti a podle toho konat. Zároveň nezapomínat, že bychom se přitom neměli bát svých omezení, ale ve svém vlastním bytí vidět živý důkaz toho, že co je nemožné u člověka, je možné u Boha. – Tolik jen ve zkratce z myšlenek amerického teologa.

Nejde o soutěžení o lepší výkon

Tentokrát necháváme na tematické dvoustraně zaznít hlasům osobností, které zastupují čtyři různé řeholní spirituality (někdy příště se třeba dostane na další). Zajímalo nás, jak právě ony smýšlejí o vztahu modlitby a půstu a jak ho osobně prožívají. Abatyše benediktinského opatství Venio Francesca Šimuniová komentuje dva úryvky z Řehole svatého Benedikta, které se týkají způsobu prožívání čtyřicetidenní postní doby. „Část mých postních modliteb se týká postních předsevzetí sester a doprovázení jejich procesu,“ uvádí ve svém příspěvku. „Spiritualita sv. Ignáce z Loyoly, a zejména jeho pravidla duchovního rozlišování mi pomáhají nežít postní dobu tak, jako by to bylo soutěžení o lepší výkon, ale spíše jako školu pozornosti,“ připomíná pak jezuitský kněz a teolog Jan Regner, působící ve Studentském centru v Brně.

O tom, jak prožívají postní dobu věřící, zvláště bratři dominikáni v sousedním Polsku, píše dominikán P. Tomasz Dostatni: „Dvacet let jsem žil v Lublinu v místním pamětihodném klášteře, kde jsou už od středověku tradičně uctívány ostatky svatého Kříže. Nepřetržitě se tam každý pátek konají pobožnosti křížové cesty, a to zvlášť slavnostně právě během postní doby.“

Karmelitánský kněz David Peroutka, jehož znají účastníci duchovních cvičení z Fortny na pražských Hradčanech, nám pak připomíná: „Vzdalujeme se přírodě i své přirozenosti, nerespektujeme vlastní tělo dobrou životosprávou. Správná askeze znamená žít v co nejlepším souladu s přírodou a svou přirozeností, kterou utvořil Bůh. To znamená mnoho pro náš duchovní život.“